Nástup postfaktické éry, ve které nám každodenně ztěžují orientaci dezinformační nástroje typu hoax, fake news a jiné podobné, můžeme vnímat už několik let. Individuální dezinformační vlny byly součástí celých lidských dějin. Během 20. století se však dezinformace staly důležitým nástrojem velkých politických ideologií.
Počátkem nového tisíciletí začaly vytvářet zcela novou kulturu informačního chaosu. Důsledkem demokratizace médií se navíc do šíření matoucích sdělení, polopravd i vyslovených lží davově zapojuje čím dál větší masa mainstreamových uživatelů sociálních sítí.
Záměrně vytvářené nepravdivé informace
Hoax je podfuk, podvod; nepravdivý údaj, který překrucuje skutečnost. V tuzemsku se tento výraz dostal do širšího povědomí až v posledních letech. Ani v českém prostředí ale není zcela nový. Použil ho třeba už Karel Čapek ve své Válce s mloky z roku 1935:
„Vyskytli se ovšem lidé, kteří pod záminkou odborného vzdělání tvrdili, že – pokud lze soudit podle snímků [mloků] – nejde o žádné pravěké ještěry, nýbrž o nějaký druh mloků. Ještě odbornější lidé pak tvrdili, že tento druh mloků není vědecky znám, a proto vůbec neexistuje. Byla o tom v tisku dlouhá debata, kterou ukončil profesor J. W. Hopkins (Yale Un.) prohlášením, že prozkoumal předložené snímky [mloků] a že je považuje za podvrh (hoax) nebo trikfilm; že zobrazená zvířata připomínají poněkud velemloka krytožábrého […], ale nepřesně, neuměle a přímo diletantsky napodobeného. Tím byla věc na delší dobu vědecky vyřízena.“
Vytvářet dezinformace nebylo nikdy snazší
Čím snadněji se v digitální éře sdílejí korektní informace, tím snadněji se automaticky vytvářejí a šíří i dezinformace – ať už se jedná o hoax nebo fake news. Dobří i špatní řidiči využívají stejnou „dálniční síť“. Zatímco ti zodpovědní nebudou z podstaty své povahy nikdy vědomě porušovat dopravní předpisy, piráti silnic – někteří pro pobavení, jiní ze zlomyslnosti – vytvářejí kolizní situace. Na informační dálniční síti to funguje úplně stejně. Nezodpovědnost a zlomyslnost je zde přítomna stejným dílem – a může mít i stejně vážné následky.
Hoax přitom může vytvářet klamné znání, že je – na rozdíl od fake news – neškodný. Že jde jen o »legrácku« a »žertík« pro pobavení. Ve vodách českého Facebooku byl například v uplynulých dnech šířen zdánlivě neškodný obrázek, který se vydával za autentickou reklamu z počátku 20. století (viz náhled výše).
Obsah údajné »dobové reklamy« měl kontroverzní charakter. Vytvářel dojem, že končící „dlouhé 19. století“ muselo být mimořádně nekonvenční, protože sneslo i drsný černý humor v mainstreamové reklamě. Ve skutečnosti však nešlo o skutečnou dobovou reklamu, ale o moderní linoryt z roku 2020. Autorem je český grafik Petr Palma, který ovšem vůbec netušil, že jeho dílo někdo takto zneužil. Kdosi totiž bez autorova svolení oříznul fotografii z grafikovy výstavy tak, aby nebyl vidět autorův podpis ani datum zhotovení. A tak vznikl falešný dojem, co přesně fotografie zobrazuje.
Hokus pokus – je tu hoax (anebo fake news)
Člověk by řekl – co na tom záleží. Většina čtenářů nerozezná secesi od avantgardy a ani linoryt od novinového tisku. Dokonce i někteří lidé, kteří v období komunistických vlád zažili dezinformační kampaně řízené shora, společenskou nebezpečnost hoaxů někdy zlehčují.
Problémem je přitom samotná podstata a podstatou hoaxu je podvod. Nejde o předem přiznaný, vtipně inscenovaný záběr nebo očekávanou novinářskou kachnu z aprílového 1. dubna. Jedná se o zinscenovanou scénu, která není přiznaná, čímž nerespektuje žánr. Stává se kontaminovanou součástí reportážní fotografie, dokumentárního filmu, běžného zpravodajství nebo širokého diskurzu. Rozleptává mantinely pravdy a falše. Vzniká nepřehledný chaos.
Vytvářením a přeposíláním dalších a dalších nepřiznaných »žertíků«, které se exponenciálně šíří geometrickou řadou Ctrl+C / Crtl+V, vzniká informační balast, ve kterém se skutečná fakta ztrácejí. Spolu s nimi mizí i obecná důvěra a důvěryhodnost.
Hoax je přitom často až triviálním podvodem. Někdy stačí jen šikovně oříznout fotografii. Trošičku si s ní v počítači »začarovat«. Ostatně, samo označení hoax je podle filologů odvozeno z anglického hocus (podvod), které je zkratkou magického renesančního zaříkávadla hokus pokus.
Ptáte se, kdo že by dnes naletěl lacinému eskamotérovi? Ukazuje se, že významná část populace uvěří prakticky čemukoli. A pokud má většinová veřejnost sklon uvěřit pod vlivem emocí čemukoli, může mít také sklon podléhat davové sugesci a nesnášenlivosti vůči vytipovaným etnickým či názorovým menšinám.
V reálném světě neexistují »dobré« dezinformace
Hoax, který je prezentován jako zpráva, se stává fake news (falešnou zprávou). Hoaxy ani fakenews se nezrodily v zavinovačce současných sociálních médií během postfaktické doby. Jejich ideová základna je tu od pradávna a rozmachu doznala už s rozmachem tisku, a především masové produkce novin na konci 19. století. Proč?
„Je levnější si věci vymýšlet, než je zjišťovat,“ říká Ian Hislop v nesmírně poučném dokumentu Fake News: A True History (2019) z produkce BBC.
Zpětně je až šokující, co všechno byli čtenáři ochotni vydavatelům tiskovin, novinářům a později i rozhlasovým a televizním reportérům uvěřit. Za účelem zvýšení prodeje, jindy za údajně »vyšší« politické zájmy reportéři na stránkách svých novin referovali o probíhajících válkách, které vůbec neexistovaly, o bujarém životě na Měsíci, o útoku mimozemšťanů a mnoha dalších bizarnostech, kterým by racionálně myslící moderní člověk údajně nikdy neměl naletět. Opak je ale pravdou.
Hoax, stejně jako fake news, působí na emoce. Šokuje! Zdravý rozum ustupuje emocím, které uvěří, čemu uvěřit chtějí. Většinou latentním předpojatostem a nesnášenlivosti. V jediném okamžiku emoce zatlačí rozum do kouta a mají jedinou touhu: Přidat se k šíření onoho šokujícího zjištění. To je ostatně účel – ať už jde o hoax nebo fake news: Vyvolat rozdělení, chaos, zmatek, ničit pověst lidí i národů; zpochybnit zpravodajství jako takové, vytvořit atmosféru nedůvěry, ve které už masové publikum nebude ochotno věřit ani těm nejdůvěryhodnějším zdrojům.
Stačí jediný zlomyslný uživatel na sociálních sítích, aby svým postem spustil lavinu nenávisti, která v lepším případě zanechává pachuť, v horším ohrožuje bezpečnost a životy lidí. Přitom to nejhorší teprve přichází: Digitálně zpracované koláže nikdy neexistujících událostí a nikdy neexistujících lidí. Deepfake videa, ve kterých například Adolf Hitler vizuálně autentickým způsobem sděluje, že celá oficiální historie druhé světové války je blamáž, protože on Židy miluje, protože on sám má hebrejské kořeny. Deepfake videa, s kterými jakákoli realita mizí, protože do nich lze nakamuflovat prakticky cokoli.
„Jako čtenáři musíme přestat věřit zprávám jen proto, že chceme, aby byly pravdivé. Také se sociálními médii a internetem je třeba zacházet jako s vydavateli, nikoli pouze s platformami. Musí přijmout odpovědnost za lidi, kteří lžou online,“ říká Ian Hislop v už citovaném pořadu.
Jak dezinformátorům nenaletět
Počítejte s tím, že významná část vašeho okolí může dezinformacím postupně podlehnout, případně se lžím přestane bránit ze strachu před svým menšinovým názorem. Když s takovou variantou budete počítat, ušetříte si svoje nervy. Historie nás učí, že určitá část populace se tlaku dezinformací a výhružek většinou na určitou dobu přizpůsobí.
Věcné argumenty má smysl sdílet pouze s těmi, kteří nedělají strategická rozhodnutí pod vlivem emocí. Pokud pro ostatní něco udělat, na prvním místě to znamená bezhlavě dál nepřeposílat zprávy, které někdo poslal vám.
Pokud si sami nejste jisti, jestli je určitá zpráva pravdivá, nebo ne, můžete si položit například následující otázky:
- Je zdroj / autor skutečně relevantní?
- Lze zprávu ověřit z jiných důvěryhodných zdrojů?
- Je nadpis zprávy manipulativní? Působí na emoce?
- Cílí na předpojatost, zaujatost, stereotypy a rychlé soudy?
- Obsahuje zpráva doložitelná fakta, nebo pouze názory a emoce?
Dává charakter, obsah nebo okolnosti tušit, že je určitá zpráva zavádějící nebo lživá? (Viz otázky výše.) Takovou zprávu berte s velkou rezervou. Jako »zajímavost« ji nikomu dalšímu nepřeposílejte. Dokud nemáte rozumnou jistotu, držte se svých pochybností.
Související články na téma dezinformace
Poznámka: Tento článek neřeší nechtěné věcné omyly, které se příležitostně objeví prakticky v každé populární i odborné literatuře. Chyb se dopouštějí i cílení odhalovači mediálních manipulací. Solidní zdroj však chybu přizná, odstraní a celým svým charakterem dokazuje, že manipulace odmítá.