Taky se vám už někdy stalo, že jste v seriózním médiu nebo u kvalitního autora zachytili natolik flagrantní faktografický nesmysl, že jste se té chybě vzpírali uvěřit? S pokrčeným obočím jste si říkali: Taková bota! Jak to mohli publikovat?! Nicméně stalo se. Jak je to možné? Co může způsobit, že jsou faktografické omyly čas od času publikovány?
Kdy začala druhá světová válka?
Minulý týden proběhla v tuzemských médiích zpráva o faktografické chybě, která je součástí oficiálního videoklipu k českému předsednictví v čele EU:
„Vláda slavnostně představila logo a videoklip k českému předsednictví v Radě Evropské unie, které začíná už v červenci. V klipu je však historická nepřesnost. Začátek druhé světové války je tu datován rokem 1938.“
Podle historika Eduarda Stehlíka je to jednoznačně fatální chyba. Podle historika Aleše Knížka může letopočet odkazovat k Mnichovské dohodě. Nicméně, už absolvent základní školy může znát obecný konsenzus, podle něhož začala druhá světová válka koncem léta roku 1939 německou invazí do Polska. Můžeme sice hovořit o předehře Mnichova 1938, vedou se diskuze o třicetileté válce (1914–1945) s více než dvacetiletou pauzou (1918–1939), a různých dalších souvislostech, o začátku září 1939 jako bodu zvratu však nikdo soudný nepochybuje.
Jak se tedy může tak očividná historická nepřesnost protlačit přes všechny kontrolní mechanismy a dostat se až za pomyslnou cílovou pásku do oficiální publikace? Jde to až překvapivě snadno!
Zbrklost, nesoustředěnost, nedbalá kontrola
Orientalista Josef Klíma psával většinu svých textů doma. Když přišly na návštěvu vnoučata, často prý ze své pracovny na manželku volal: „Klííd!“ Právě v okamžiku náhlého vyrušení se totiž překlepy a věcné faktografické omyly rodí nejsnáze.
Laskavě se o tom před nedávnem rozhovořil respektovaný historik Jaroslav Čechura, když na novinářskou otázku, zdali pan profesor taky někdy dělá chyby, prozradil:
„To víte, že ano. Někdy jste opravdu unavený, myslíte na Jindřicha a napíšete, že to byl Karel. Občas vám něco uteče […]“
Je to věčný boj: Ve snaze co nejpřesněji popsat klíčové úseky svého výkladu autor nechtěně přehlédne drobný nesmysl či omyl, který pak v publikaci při odpolední siestě dokáže odhalit i laik. Z generálního tajemníka se ve chvíli autorovy nepozornosti může stát předseda vlády, z Ledče nad Sázavou třeba nedaleká Zruč…
Když se pak i redakce hotového textu udělá jen povrchně (buď s ohledem na respekt k autorovi nebo pro obyčejný nedostatek času), pohroma je na světě: Chybný údaj je publikován!
Spolehlivým zdrojem chyb je také redakční chaos
Jindy je naopak autor z obliga a věcná chyba vznikne až při finální přípravě publikace hotového článku, knihy, videa, výstavy atd. Pokud totiž kontrola a příprava publikace díla neprobíhá v kontinuální lince, v přípravném týmu nejsou jasně stanovené kompetence, případně jsou libovolně překračovány, sebepečlivěji připravené podklady se ocitají v nebezpečí.
U profesionálních redakčních týmů k tomu většinou nedochází, protože tam jsou kompetence pevně a dlouhodobě stanoveny. Vznik jakýchkoli chyb je tím povětšinou minimalizován. Potíž nastává při jednání s klientem, který se chce na finalizaci publikace sám aktivně podílet, ale současně není ochoten respektovat zvyklosti a normy platné pro přípravné publikační procesy.
Pracovní texty komentuje nepřehledným způsobem, podstatu věcných sdělení upravuje v duchu svých subjektivních laických představ, přebírá rozhodovací pravomoci nebo dokonce kompetence přenáší na zcela neznámý tým uvnitř své vlastní organizace. Zdůvodnění některých úprav se tak občas nedozví ani autor ani redakce. Stejně tak zůstává záhadou, kdo přesně o jednotlivých změnách rozhodl.
Práce se začínají komplikovat, čas běží, nervozita narůstá… V původní redakci už není dostatek času, chuti ani mentálních kapacit zajišťovat už pátou či šestou zbytečnou (a neplacenou) kontrolu kdysi konzistentního díla, které zadavatel svou neukázněností a neúctou naprosto zchaotizoval. Takže pohroma je na světě: Zbytečně chybný údaj je publikován!
Z faktografických omylů mohou vznikat i fámy
Většina čtenářů si jazykového překlepu ani faktografické chyby možná ani nevšimne. Pečlivý čtenář si ovšem výtku na adresu tvůrců a vydavatelů asi neodpustí. Někdy dokonce může o autorově způsobilosti na chvilku zapochybovat. To třeba když populárně akademický časopis Vesmír v jednom jediném článku střídavě píše o Thukididově moru i o Thukydidově moru. – A to prosím články v redakci Vesmíru procházejí čtyřnásobnou redakční kontrolou a vysokou redakční úroveň mu většina redakcí (včetně té naší) může pouze v dobrém závidět.
Ale což nějaký Thukydides… O co větší pozdvižení vznikne ve chvíli, kdy profesionálové pustí do světa chybnou zprávu o důležitých událostech moderních dějin. Opět většinou v důsledku chaotické finalizace připravované publikace.
Mezi přívrženci lidových konspiračních teorií například koluje fáma, že prý byl kdysi členem komunistické strany i disident Václav Havel. Není to pravda, pozdější prezident členem KSČ nikdy nebyl. Pak je ale velkou ironií, že tuto dezinterpretaci před časem nechtěně podpořili i autoři katalogu k výstavě o 40. výročí Charty 77.
Obsah publikace přitom zajišťovali profesionální a dobře známí historikové. Důsledkem nepozornosti a chvatu se však věta o členství v KSČ, jež původně náležela do medailonku Pavla Kohouta, omylem objevila i v životopisu Václava Havla.
Přišlo se na to pozdě – až když si autoři listovali hotovou publikací. Krve by se v nich v tu chvíli asi nedořezal. Co teď s tím – v medailonku u tak výrazné osobnosti? Příslušná pasáž se prostě ručně přelepila. Nebylo to řešení esteticky ideální, jistě však úspornější a rychlejší, než vytištěnou publikaci poslat do stoupy a tisknout znovu.
Interdisciplinární neznalost a nedbalost
Jiné drobné omyly jdou na vrub mezioborového bádání, kdy specialista z jedné oblasti bádání využívá poznatků svých kolegů z jiného oboru. Takové výzkumy jsou nesmírně cenné. Posouvají poznání vpřed. Umožňují nové komparace, nabízejí nové a neotřelé pohledy. Na autory však kladou zvýšené požadavky zajistit si z oboru, kde nejsou tak dobře doma, skutečně aktuální údaje a zasadit je do správných souvislostí.
Když tedy renomovaný americký psycholog Philip Zimbardo ve své knize Luciferův efekt začne vyprávět o pekle, znalec může být poněkud zaskočen. Zimbardo píše: „Podle starověkého Písma svatého Bůh stvořil peklo jako místo, kde jsou přijímáni všichni padlí andělé a ty lidské bytosti, které později podlehnou jejich pokušení.“ – Kdo kdy četl Bibli, potvrdí, že takhle to tam rozhodně není, že podstata je úplně někde jinde. Dobře míněný Zimbardův příměr zde původní biblickou zprávu nechtěně zdeformoval.
Buďme samozřejmě velkorysí. Podstatu a význam celkového vyznění Zimbardovy práce to určitě nijak nesnižuje. Řešíme tu jen otázku, jak se do kvalitních textů dostávají zbytečné faktografické chyby, a toto je vhodný ilustrační vzorek.
Podobně, pokud se historik Pavel Kosatík ve své výborné knize Sám proti zlu zmíní o legendárním odpírači Nemravovi a místo Viléma jej chybně označí za Václava, jedná se o drobný nonsens. Důležitost a preciznost Kosatíkovy práce se tím ani v nejmenším nedevalvuje. V množství analyzovaných dat se prostě drobným věcným chybám nedá úplně zabránit. Riziko ojedinělých přehmatů tu s námi bude vždycky.
Jak na faktografické omyly? Kontrolovat, kontrolovat, kontrolovat!
Způsob, jakým lze předcházet publikaci zbytečných faktografických chyb, je pochopitelně prostý: Kontrolovat, kontrolovat, kontrolovat! Přesto budou faktografické chyby vznikat i nadále. A některé pak žijí svým vlastním životem. O tom ale až příště…