Přepis dobového interview, které vůdce nacistického Německa Adolf Hitler poskytl v roce 1934 britskému tisku. Autentický dobový text znovu publikujeme v rámci naší podpory mediální gramotnosti. Každý čtenář si může s využitím společné historické paměti sám kriticky vyhodnotit, co bylo v rozhovoru míněno vážně, co a proč zůstávalo prozatím zastřeno a co bylo vyloženou nepravdou.
Německo nebude mít sporů s Anglií. – Anšlus není dnešní problém – Německo se dovolává rasové příbuznosti s Angličany
Níže uvedený zápis rozhovoru mezi říšským kancléřem Adolfem Hitlerem a britským zpravodajem listu Daily Mail, kterým byl G. Ward Price, je zajímavým dokumentem o veřejné komunikaci představitele nacistického Německa s evropskou veřejností. Záznam rozhovoru můžete srovnat s komentářem prvorepublikového novináře Ferdinanda Peroutky z roku 1936 a další související literaturou.
DNB – Berlín 6. srpna 1934
Zpravodaj listu Daily Mail byl včera večer přijat vůdcem a říšským kancléřem Hitlerem, který v jednohodinné rozmluvě odpověděl na dané otázky. Nejde o interview napřed připravený a říšský kancléř nevěděl, nač bude tázán.
První otázka se týkala obecného zbrojení a mezinárodního napětí. Hitler odpověděl:
Pokud záleží na Německu, nebude nové války. Německo zná zlé následky války lépe než kterákoliv jiná země. Skoro všichni členové říšské vlády osobně poznali její hrůzy. Vědí, že to není romantické dobrodružství, nýbrž strašlivá katastrofa. Je přesvědčením národně-socialistického hnutí, že válka nepřináší nikomu užitku a může způsobit jenom ruiny. Nám by válka nepřinesla žádný zisk. Rok 1918 byl pro nás poučením a výstrahou.
Věříme, že problémy dnešního Německa nelze řešit válkou. Požadavky, které Německo dalo ostatní Evropě, nemají v sobě nebezpečí takového neštěstí, neboť se omezuji na to, co jiné národy pokládají za svá základní práva. Žádáme jenom, aby naše dnešní hranice zůstaly zachovány. My nebudeme jistě nikdy znovu bojovat, leda v sebeobraně. Ujistil jsem Francouze několikráte, že po vyřízení sárské otázky[1] nebude žádných územních potíží, kdežto na naší východní hranici jsem dokázal naše mírové úmysly sjednáním paktu s Polskem.
Pan [Stanley] Baldwin řekl,[2] že obranná hranice Velké Británie bude v budoucnosti na Rýně. Snad některý francouzský státník půjde ještě dále a řekne, že Francii je nutno bránit na Odře, nebo Rusko snad bude tvrdit, že čára jeho národní obrany se táhne podél Dunaje. Za tohoto stavu jistě sotva lze činit Německu výtku, že hledá národní ochranu uvnitř svých hraníc. Vám jako Angličanu říkám: Jestliže nás Anglie nenapadne, nebudeme mít nikdy sporu s Anglií, ať už na Rýně či kdekoliv jinde. Nechceme nic od Anglie.
Na poznámku zpravodajovu: Ani kolonie? – odpověděl vůdce povýšeným hlasem:
Neobětoval bych život ani jediného Němce, abych dosáhl kterékoliv kolonie na světě. Víme, že bývalé německé kolonie v Africe jsou drahým přepychem dokonce i pro Anglii. Rozmnožení britského válečného letectva nebudí v Německu nejmenšího roztrpčení, Angličané mohou své letectvo zdvojnásobit a zečtveronásobit, mohou je učinit tak silným, jak jenom chtějí. Nás se to netýká, protože nezamýšlíme ji napadnout.
Zpravodaj namítl, že Anglie staví válečná letadla proto, že Německo staví velké vzdušné loďstvo, jako stavělo před světovou válkou veliké námořní válečné loďstvo. Hitler odpověděl:
Angličané se necítili ohroženými, když Francie stavěla veliké vzdušné loďstvo. Proč by se měli tedy rozčilovati nad německými opatřeními na sebeobranu? Velká Británie leží mimo náš počet.
Naše kroky, tak jak je podnikáme, jsou určeny, aby učinily zadost skutečnosti, že jsme na pevnině obklíčeni kruhem mocných nepřátel, již by nám jednoho dne mohli podati požadavky, kterých bychom my nemohli přijmout. Není to míra zbrojení, která tvoří nebezpečí války, nýbrž nerovnost zbrojení. Povzbuzuje silnější národy, aby pomýšlely na ctižádostivé plány, kterých slabší národ nemůže trpět.
Na otázku o Rakousku Hitler prohlásil:
Nenapadneme Rakousko, ale nemůžeme bránit Rakušanům, aby se nesnažili obnovit své dřívější spojení s Německem. Tyto státy jsou odděleny pouze čarou a po obou stranách této čáry žiji národové téže rasy. Kdyby část Anglie byla uměle oddělena od ostatní země, kdož by svým vlivem zabránil, aby si nepřála býti opět sjednocena s ostatní zemí? Až do roku 1806 bylo Rakousko a Německo sjednoceno.[3]
Usiluje Vaše Excellence o obnovu svaté říše římské? tázal se zpravodaj. Kancléř řekl:
Otázka anšlusu není problémem dneška. Jsem [si] jist, že celá věc by se vyjasnila, kdyby se v Rakousku konalo tajné hlasování. Rakouská nezávislost je mimo jakoukoliv diskusi a nikdo jí nečiní pochybnou. Je jenom přirozené, že němečtí Rakušané se snaží o spojení s Německem. Všichni víme, že tento cíl je nyní nedosažitelný, neboť odpor ostatní Evropy by byl přilil veliký.[4]
Dále zpravodaj se zmínil o nesmírné moci a odpovědnosti, které jsou nyní spojeny v rukou Hitlerových. Hitler odpověděl:
Každého roku předkládám při nějaké příležitosti svá zmocnění německému národu. Ten má možnost potvrdit je, nebo odepřít. My, divocí [?] Němci, jsme lepšími demokraty, než jiné národy.
Na otázku, zda podrží spojený úřad hlavy státu a kancléře po celý život, odpověděl Hitler:
Bude to trvat tak dlouho, až národní hlasování vezme nynější vládě její základnu.
Zpravodaj se tázal dále: Před pěti nedělemi byl svět překvapen známkami rozkolu mezi bojovnými silami nacionálních socialistů a přísnými opatřeními, jimiž rozkol byl odstraněn. Jste přesvědčen, že strana je úplně jednotná? Vůdce odpověděl jiskře očima:
Strana je silnější a pevnější, než kdykoliv byla.[5]
Další část rozmluvy týkala se hospodářských vyhlídek Německa.
Hitler prohlásil, že je přesvědčen, že Německo se učiní nezávislým na surovinách z ciziny, bude-li k tomu donuceno. Připomněl dřívější zkušenosti za Napoleonovy kontinentální blokády a za [první] světové války.
O světové hospodářské situaci obecně prohlásil kancléř, že pro zotavení světa jsou nutné tři věci, totiž: Udržení míru, existence silné, dobře organisované vlády v každé zemi a potřebná energie, aby světové problémy byly řešeny v celku. Němci jsou ochotni spolupracovat s ostatními národy v tom směru, projeví-li ony stejnou snahu.
Na otázku návratu Německa do Společnosti národů odpověděl Hitler takto:
Opustili jsme Společnost národů[6] z určitých zřetelně označených důvodů. Bylo nemožné pro mou vládu účastnit se dále jednání, při kterém se s námi nakládalo jako s méněcennými. Bude-li uznána naše úplná rovnost, snad se vrátíme. Britská vláda vyslovila se pro rovnost ve zbrojení, která tvoří hlavní zkušební kámen, ale bohužel se jí nepodařilo přivést druhé vlády na stejné stanovisko.
Dále mluvil Hitler o nutnosti, aby byl učiněn konec válečné psychóze. Pravil, že pracoval pro lepší shodu s Velkou Británií, a ještě tak stále činí. Dva národy germánské rasy[7] měly by být přáteli již pouhou silou instinktu. Národně-socialistické hnutí by pokládalo válku proti Anglii za zločin proti rase. Hitler poukázal na to, že Angličané, kteří navštěvují Německo, vždy se s Němci dobře dorozuměli a že by si byl přál, aby přicházelo ještě více Angličanů, kteří by se tak sami přesvědčili o poměrech v Německu.
Hitler interview skončil slovy:
Je truchlivé, že náš starý maršál Hindenburg zemřel.[8] Kdyby žil ještě několik let, našel by, jak věřím, cestu, aby světu prokázal ještě zřetelněji upřímné přání Německa žíti v míru.
Původně publikováno v Lidových novinách v srpnu 1934. Pro aktuální publikace jsme upravili sazbu odstavců. Podle současných norem jsme opravili několik odchylek v psaní cizích slov.
» Související článek: Peroutka kontra Hitler gentleman – Ať promluví obviněný
Poznámky editora
[1] Sársko – země v jihozápadním Německu. V současnosti je jednou ze 16 spolkových zemí Spolkové republiky Německo. Po skončení první světové války v roce 1918 a prohře Německa bylo Sársko obsazeno vojsky vítězné Francie a podřízeno vojenské správě. Dle Versailleské smlouvy v lednu 1920 ustaveno tzv. Sárské teritorium (Saargebiet). Zůstalo pod kontrolou Francie, byť formálně spadalo pod správu nově vzniklé Společnosti národů. Teprve v roce 1935 bylo Sársko znovu integrováno do Německé říše jako Reichsland Saarland.
[2] Stanley Baldwin (1867–1947) britský státník, člen Konzervativní strany, premiér a vůdčí postava britské politiky v meziválečném období.
[3] V roce 1806 podepsalo šestnáct německých států pod tlakem Napoleona Bonaparte dohodu o vytvoření takzvaného Německého spolku (tzv. Rýnský spolek). Tím současně po 844 letech zanikla tzv. Svatá říše římská, od 15. století na německém území neoficiálně nazývaná Svatá říše římská národa německého – Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae). Prvním panovníkem této říše byl v letech 936–973 Ota I. Veliký (962–973), posledním habsburský císař Karel VI. (1711–1740). Po jeho smrti už zůstal trůn neobsazen. Z hlediska českých dějin byl nejvýznačnějším panovníkem Svaté římské říše císař Karel IV. a samozřejmě všichni Habsburkové.
[4] K anšlusu Rakouska došlo začátkem roku 1938, jakmile si Hitler uvědomil, že Francie a Velká Británie nebudou na invazi Německa do Rakouska vojensky reagovat. Ráno dne 12. března 1938 překročila 8. armáda německého wehrmachtu německo-rakouské hranice.
[5] V noci z 29. na 30. června 1934 proběhla v nacistickém Německu tzv. Noc dlouhých nožů, prezentovaná jako zmaření Röhmova puče (Röhm-Putsch). Z příkazu Adolfa Hitlera byl tehdy zlikvidován Ernst Röhm, velitel SA a Hitlerův dávný spolubojovník a s ním i řada dalších přímých i nepřímých odpůrců a konkurentů Hitlerovy politiky uvnitř nacistického hnutí.
[6] Společnost národů (SN), nebo též Liga národů (anglicky League of Nations, francouzsky Société des Nations) byla předchůdcem dnešní Organizace spojených národů (OSN). Fungovala v letech 1919–1938, byť formálně existovala až do roku 1946. Jejím sídlem byl Palác národů ve švýcarské Ženevě. Německo bylo členem Společnosti národů v letech 1926–1933.
[7] Původní anglický státní útvar z 5. až 9. století založili starověké germánské kmeny Anglů a Sasů. Jejich potomky je nezanedbatelná část dnešní britské populace. Mimo to britskému impériu vládne německá, konkrétně sasko-kobursko-gothajsko-hannoverská dynastie, z politických důvodů přejmenovaná na Windsorskou dynastii.
[8] Paul von Hindenburg (2. října 1847 – 2. srpna 1934), německý polní maršál, významná osobnost první světové války a v letech 1925–1934 prezident Německa.