Jak jsme si ukázali v předchozím článku, občas i sebelepší autoritě někde něco uteče. Občas prostě nějaká faktografická chyba pronikne až do publikace. Nejčastějším důvodem bývá nesoustředěnost, případně redakční zbrklost. Někdy autor klopýtne o mezioborovou neznalost. Jak si dnes ale ukážeme, vedle běžných nepozorností lze narazit i na případy, kdy chybnou informaci ke zveřejnění způsobí obyčejná neochota, lhostejnost nebo samolibost.
Ješitnost nebo lhostejnost?
Co naplat, občas je příčinou publikace chyby prostá neochota autora své stanovisko a původní znění textu změnit. Recenzent či korektor sice autora upozornil na věcný omyl či chybu v textu, ten však jejich výtku ignoruje. Nikoli nedopatřením, ale z neochoty jim dát za pravdu.
Někdy taková ignorance vyplývá z prosté ješitnosti. Autor se nechce podřídit nějakému »pomocnému« posuzovateli, který je pracovně či společensky o třídu či dvě níž nežli autor. Jindy má sice posuzovatel prestiž srovnatelnou s autorem, je ovšem zaměstnán na jiném, konkurenčním pracovišti.
A tak to pak někdy může vypadat jako mezi kluky z obecné školy, kde jeden odmítne uznat gól druhého týmu, protože ten, kdo ten gól dal, ten je přece z jiné ulice, z druhého konce vesnice a z úplně jiné společenské sorty. A vůbec nevadí, že ten gól viděli tři tucty dalších kluků. Protože my stejně víme svoje a vy nás poučovat nebudete.
Do hry samozřejmě může vstupovat i čas a pres dalších událostí. Projekt se táhne, všem už ubývá sil a najednou si někdo ještě v poslední korektuře všimne, že jeden letopočet je tak nějak špatně. „No, to teda, to jste si toho nikdo doteď nevšiml?“ … „Ale prý to není úplně špatně, uvážíme-li jistý alternativní výklad…“ … „No dobře, ještě to pak opravíme…“ – Ale neopravíme.
Nikdo z kompetentních osob se tím už ve skutečnosti nechce zabývat. Protože na pana ředitele, předsedu, koordinátora projektu a tak všelijak podobně si přece nikdo vyskakovat nebude. Už není čas, není čas a ten náš projekt je přeci už beztak dost dobrý, krásný a vymazlený…
Stejně nikdo pořádně neví, kdy ta válka začala. Respektive, je to relativní… Nikdo z nás tam nebyl a nikdo z těch tehdy žijících lidí dneska už není na světě. A mladá generace skoro ani neví, že nějaká válka byla. Není to tedy tak trochu jedno? Tak si to nekomplikujme. – No vidíte, jak je to snadné.
Je velká škoda, že i takovým způsobem některé faktografické chyby vznikají. Většinou může jít o drobnost, na které nic nestojí a se kterou nic nepadá. Je to ale škoda. Čtenář je zmaten a jeden nikdy neví, co všechno ještě může taková obyčejná neochota a lhostejnost způsobit. Faktografická chyba, srovnatelná s jazykovým překlepem, může být totiž důsledkem záměrného ponechání vnímána jako záměrná dezinterpretace.
Faktografické chyby mohou žít vlastním životem
Ať už je ale příčinou publikované faktografické chyby cokoli – nepozornost nebo neochota –, buďme rádi, že drtivá většina drobných věcných chyb zůstane zcela neodhalena. Případně má jen krátký jepičí život. Pokud totiž tu a tam zakoření a stanou se součástí širšího diskurzu, je už nesmírně obtížné je vymýtit.
Jak totiž od sebe někteří autoři nekriticky přebírají různé informace, přeberou někdy i nechtěný faktografický blud. A ten se pak nezadržitelně šíří dál. To je samozřejmě nešvar v každém případě. Dvojnásob, nejedná-li se o drobnost, ale o nosný faktografický prvek ovlivňující navazující výklad.
Ilustrujme si to na zdánlivé maličkosti: V květnu roku 1941 přestal vycházet populární časopis Mladý hlasatel. Časopis se důsledně držel nařízení okupačních orgánů o zapojení pro protektorátní propagandy, takže přes několikero připomínek k publikovaným článkům rozhodně nešlo o nějakou konspirační odbojovou redakci. V květnu 1941 byl časopis dočasně zastaven primárně z hospodářských příčin. S tím se ale někteří fanoušci Mladého hlasatele nejsou ochotni smířit a vytrvale píší o tom, jak byl časopis zakázán. Přitom by stačila ochota uznat fakta.
Nebo jiná situace: Kolik profánních historiků až donedávna psalo o tom (a možná ještě budou psát), jak byli v uranových táborech během padesátých let mrazem týráni baptisté, kteří kvůli svému náboženskému přesvědčení odmítali těžit uranovou rudu. A přitom by si jen stačilo ověřit, která církev čemu věří. Baptisté nejsou pacifisté. Místo ověřování však jeden historik opisoval chybný údaj od druhého a od něj zas další. A přitom by stačilo málo: Zeptat se, zjistit si pár skutečností z jiných oborů a nemusely se šířit legendy.
Faktografické chyby minimalizujete pečlivou kontrolou
Existuje nějaký osvědčený způsob, kterým by se dalo proti věcným chybám účinněji bojovat? Neobjevíme Ameriku, když zdůrazníme, co je evidentní: Méně zbrklosti, lépe se soustředit, najít si dostatek času a klidu na pečlivou kontrolu. Ideální je požádat o doplňkovou kontrolu i někoho dalšího. U institucí a novinářů, pakliže píší o tématech, ve kterých nejsou úplně doma, to samozřejmě platí dvojnásob.
A nezávislý čtenář nemusí být jeden, může jich být více. Měl by to být ale někdo spolehlivý a s dobrým obecným přehledem, ideálně i s dobrou orientací v dané problematice. Pokud má například hodnotit pozdně starověkou situaci ve střední Evropě, přičemž od sebe nedokáže odlišit Rhônu a Rhein, Vienne a Wien… Pak se možná může vyjádřit ke srozumitelnosti textu, s faktografickou kontrolou se na něj ale příliš nespoléhejte.
Zcela samostatnou kapitolu omylů tvoří chybně vyhodnocené výsledky bádání. Těmi se ale budeme zabývat až v nějakém jiném článku.