Korektura češtiny: Jsou možné opravy chyb bez chyb? Mějte rozumná očekávání

Slova korektura, korekce či korektor vycházejí z latinského termínu correctio, což je doslova náprava, oprava, polepšení. Latinský corrector je tedy doslova oprávce. – Jakýsi opravář textu nebo publikace jako takové. Kromě jazykové korektury může totiž korektor zajišťovat i kontrolu popisků u obrázků apod. Konkrétní úkoly závisí na rozdělení úkolů uvnitř redakce.

Následujícím textem bychom chtěli vyjádřit náš postoj ke korektuře češtiny i obecně k jiným typům kontrol předcházejících publikaci (editace textu, ověřování údajů, technická korektura, typografická korektura apod.). Pokud v článku uvádíme nějaké konkrétní příklady, činíme tak s dobrou vírou, že budou použity k lepšímu obeznámení laiků s problematikou korektury a editace textu. Naším cílem není bezúčelně upozorňovat na chyby druhých. Pokorně přiznáváme, že mnoha jazykových nedostatků jsme se za dlouhé roky naší činnosti dopustili a určitě ještě dopustíme i my.

Investovat do korektury češtiny i obsahu se vyplatí

Stručně řečeno: Jsme zastánci kontroly všech textů, ovšem s mírou, která jim náleží. V objemu, v jakém chrlí texty současná internetová žurnalistika, je bezchybnost prakticky nemožná. Alespoň jednou přečíst by však text před jeho publikováním někdo mohl.

Zatímco v dlouhém textu článku nebo v knize se ojedinělé nedostatky mohou ztratit, překlepy a hrubky v krátkých textech a nadpisech jsou vysloveně lajdáctví

U tištěných publikací by měla být korektura češtiny samozřejmostí. Že se občas něco přehlédne, je věc druhá. Účelem korekce textu je minimalizace chyb. Ona totiž představa, že chyby mohou dělat politici, úředníci, řemeslníci, manažeři, učitelé, řidiči, kuchaři etc., ale redaktoři, editoři a korektoři ne, je samozřejmě zcestná. Chybovati je lidské… Ale právě proto se do korektury vyplatí investovat!

Když z cca 90 chyb (průměrný počet chyb ve středně dlouhém dokumentu) zůstanou kdesi v nitru textu ukryty dvě titěrné drobnosti, je to poměrně zásadní rozdíl.

Co je úkolem korektora textu

Korektor má za úkol najít, vyznačit, případně rovnou opravit chyby v textu, které tam zanechal autor, redaktor, editor nebo předešlý korektor. Z posledního je zřejmé, že ani korektor není bezchybný. Je to totiž člověk, jako každý jiný. Člověk se svými emocemi, stresem, bolavou hlavou a náladami. Profesionální korektor se od běžného čtenáře ovšem liší především tím, že má jisté jazykové znalosti, redakční zkušenosti a cvik se cíleně koncentrovat na jazykové chyby. Smyslem práce korektora přesto zůstává minimalizace počtu existujících chyb. Jednorázová bezchybná korektura – to je prostě neexistující chiméra.

V minulosti dělali korektoři do rukopisů a kartáčových otisků korektorské značky, podle kterých pak redaktoři a sazeči text opravovali. Následovalo další kolo oprav. Dnes se opravy zanášejí do elektronického textu v podobě poznámek (nejčastěji v programech MS Word nebo Adobe Acrobat). Čím více je vyznačených chyb, tím náročnější je v textu orientace. Přesto dnes druhou či třetí korekturu v pořadí dělá jen málokdo.

Zbytečný překlep přímo v nadpisu tiskové zprávy od renomované agentury

Právě proto ale rozhodně stojí za to alespoň do jedné základní korektury textu investovat. Platilo to vždycky a dvojnásobně to platí v dnešní hektické době. Nejen internetové články, ale i tištěné publikace vznikají pod obrovským tlakem a profesionální korektura může minimalizovat počet chyb, které v textu zůstanou.

Dvojnásob pečlivá korektura by měla být samozřejmostí u krátkých textů, jako jsou pozvánky, vouchery, jídelní lístky, ale také menu webových stránek, titulky webových prezentací, tiskové zprávy, různé titulní stránky apod. A přitom právě takové kratičké texty jsou nejčastěji zanedbávány. Na obrázku níže můžete vidět titulní list reprintu Kralické Bible z roku 1579, respektive 1995. Nákladná reprodukce vzácné české památky ve skvostném vázání, ale se zbytečnými chybami na novém titulním listu, doplněném vydavatelem v roce 1995.

Finální podoba titulního listu reprintu Bible Kralické 1579, nově vydané 1995, s opožděně vyznačenými poznámkami v Národní knihovně ČR

Když se ve stostránkové knize objeví dva–tři drobné překlepy, je to nemilé, ale soudný člověk to tak nějak pochopí, pokud si těchto chyb vůbec všimne. Když se ale například v pozvánce o rozsahu pěti vět objeví hned čtyři jazykové nesmysly a dva překlepy, je to vysloveně zbytečně zbytečná ostuda.

Chyba je rodná sestra publikace, tiskařský šotek je bratr editora

Když jsme v minulosti dělali korektury například pro prestižní vědeckou revue Vesmír, nebo pro renomovaný Časopis Národního muzea, vydavatelé měli na jazykové čistotě publikovaných textů velký zájem.

V takovém případě se provádí čtyřnásobná korektura:

  • Korektura doručeného textu (rukopisu)
  • První korektura vysázeného textu
  • Druhá korektura opraveného textu
  • Finální korektura hardcopy (finální podoba textu pro tisk)

Ve skutečnosti byla korektura šestifázová. Úplně první korekturu si zajišťoval samotný autor ještě předtím, než svůj text odevzdal do redakce. A protože se tehdy tisklo klasickou fotosazbou, v tiskárně ještě nahrubo kontrolovali i sazbu na filmovém osvitu.

Překlep v jednoodstavcovém textu na plakátu vysokoškolské instituce je vysloveně zbytečný

No vidíte, a občas se nějaká drobná nestandardnost do finální verze těchto časopisů stejně dostala. Už proto, že některé jazykové situace mohou mít více výkladů. Jindy proto, že autor prostě trval na určité svérázné formulaci. A někdy v textu prostě zůstal obyčejný překlep.

Aby korektor nedostal kramlí…

Jak potom dopadne text obsáhlé knihy, který projde jen jednou korekturou, si tedy lze představit. Když se v jednom okamžiku potká autor pracující v horečném tempu s nakladatelstvím, které má práce nad hlavu (případně šetří, kde může), snadno to dopadne například takto:

„Vyňal z kapsy kramli, Jarka rovněž a zabořili jejich ostré špičky do spárů mezi kameny. (Kamen se nalézal poblíž.)“

„Odpusťte, vážení, ale tyto dvě věty jsem nevypustil samostatně ze svého pera. Četl jsem je v povídce Stínadla se bouří otiskované v časopisu Vpřed, jistě to jedné z nejrozšířenějších tiskovin pro mládež u nás,“ psal v roce 1947 v recenzi slavného románu Jaroslava Foglara jistý Václav Deyl.

A pokračoval: „Jednu kramli bych možná spolkl (ač s jakýmisi potížemi), ale v té povídce jich je několik desítek, a to už snad je důvodem, aby byl autor veřejně poučen. Nejde totiž jen o něho. Jde o všechny ty mladé muže a ženy, ve věku od 9 do 15 let, kteří se touto literaturou se zvláštní zálibou obírají. Jsou mezi nimi chlapci, kteří nevědí, že slovo kramle je ohavný zmetek, zděděný z dob, na něž se i staří tesaři pamatují jen zcela matně, ba některým je dokonce neznámo, že se pod tímto slovem skrývá poctivá tesařská skoba.

To ovšem není vše. Z uvedených vět se mladý čtenář s úžasem dozvídá, že mezi kameny jsou jakési blíže neurčené drápy či dravčí pařáty. Autor si zřejmě plete slova spár a spára, nebo přinejmenším jejich sklonění. Chyba tisku – řeknete si. Ale kdež. Ve Stínadlech je toto slovo použito častěji a lehce lze dokázat, že to autor myslí s pařáty mezi kameny docela vážně. Konečně o druhé z uvedených vět, v níž se kameny nalézají poblíž, je škoda slov, neboť to je tak hrubá urážka mateřštiny, že vyrazí z každého gramotného člověka dech, vyjímajíc ovšem autora.“


Ano, Foglar psal ve velikém chvatu, prožíval jedno z nejrušnějších a nejplnějších období svého života. Co napsal, hned šlo do tisku. Podobně, jako je dnes obratem publikována většina internetových článků i mnohé tiskoviny. – Žijeme v hektické době…

„Neměl čas, aby se k napsanému textu vrátil. A chyběl mu potřebný, aspoň půlroční odstup, který autorovi umožňuje, aby na napsaný text pozapomněl a četl ho pak novýma očima. Tyto jazykové a stylistické úpravy později dělal zčásti Foglar sám, ale hlavně profesionální redaktoři, kteří jeho knihy připravovali do tisku. Hlavní zásluhu na tom, že se foglarovky dobře čtou i po sedmdesáti letech od chvíle, kdy byly napsány, má dlouholetý redaktor nakladatelství Olympia Vladimír Dobrovodský,“ napsal později Miloš Zapletal ve své knize z roku 2007.

Kolik generací je ovšem rádo, že Foglar Stínadla psal, byť s nějakými chybami. Samozřejmě, když to jde, proč si pro vylepšení svého textu nenajmout korektora.

» Související článek: Věcným chybám se nevyhnete. Většinu z nich lze ale pečlivou kontrolou odstranit