Králem Spojeného království je nyní Karel III. Kteří Karlové mu tedy předcházeli? Kdo byli králové Karel I. a Karel II.?
Zatímco Karel III. je příslušníkem původně německé panovnické dynastie Koburků (v roce 1917 se v Británii z politických důvodů přejmenovali na House of Windsor), předchozí dva Karlové byli Stuartovci. Oba tito Karlové byli účastníky i spolutvůrci bouřlivého 17. století, během kterého gradovaly střety politických a náboženských uskupení; rodil se základ moderní filozofie, vědy a občanských svobod.
Karel I. přišel o hlavu jako zrádce Anglie
Karel I. je většinou historiků hodnocen jako kontroverzní panovník, jenž nebyl mužem na svém místě. Éra jeho panování se rámcově kryje s kontinentální třicetiletou válkou první poloviny 17. století.
Náboženská reformace v Čechách, Německu a Švýcarsku ukázala nové možnosti pohledu na svět. Starý kontinent se začal tříštit na víru katolickou a protestantskou, byť ani jedna strana nakonec nehájila původní podstatu reformace. Rozsáhlý vojenský konflikt o ideologii evropských států nakonec ukončila až všeobecná vyčerpanost a politický kompromis.
Angličané měli svou vlastní občansko-náboženskou válku a zažehl ji svou politikou právě Karel I. Zatímco jeho otec, smířlivý Jakub I., sponzoroval překlad Bible do angličtiny (King James Version), jeho syn Karel svou umíněností vyhrotil náboženské spory až do rozpoutání anglické občanské války. Nakonec se stal i její obětí.
Byl zatčen a obviněn z toho, že svou moc použil k prosazování osobních zájmů, nikoli dobra země, čímž zradil Anglii. Byl shledán vinným a veřejně popraven. Monarchie byla zrušena a Anglie se na čas stala republikou, respektive Commonwealthem, v jehož čele stanul Oliver Cromwell.
Karel II. obnovil monarchii a vyhlásil všeobecnou amnestii
Jakmile Cromwell zemřel, ukázalo se, že v Anglii není jiné silné osobnosti, která by s dostatečnou autoritou udržela zemi v klidu. Monarchie, kterou odpůrci absolutismu s rokem 1649 svrhli, byla důsledkem politické krize v roce 1660 obnovena. A v jejím čele stanul Karel II., syn právě toho krále, který byl popraven o 11 let předtím.
Monarchie byla obnovena se souhlasem parlamentu. Král Karel II. dal najevo, že ačkoli obnoví mnohé z původních pořádků, nechce znovu rozeštvávat lid. Zákonem o beztrestnosti a zapomnění vyhlásil všeobecnou amnestii, která se týkala všech obyvatel království vyjma padesáti hlavních protivníků.
Oproti svému otci je Karel II. považován za jednoho z nejpopulárnějších anglických králů. Přestože ani jeho vláda nebyla ideální a nestranná, po letech velkého válčení panoval v zemi relativní klid. Král Karel II. navíc holdoval radovánkám a jeho dvůr se lascivně utápěl v hédonismu.
Když proto Londýn zasáhla v letech 1665–1666 velká morová epidemie a následný rozsáhlý požár City, spatřovali v tom někteří Angličané Boží trest za všechnu tu prostopášnost. Daniel Defoe ve svém Deníku morového roku nahlas kritizuje absurdnost oné doby, kdy si nonkonformně uvažující jedinec nemohl být ničím jist, ať už vládl kdokoli. A vskutku: Když po Karlově smrti (1685) nastoupil na trůn Jakub II. Stuart, opět začalo státem koordinované pronásledování nekatolíků.
Skutečná tolerance se rodila strastiplně
Přesto však už tehdejší Anglie byla na cestě ke konstituční monarchii. Rodil se kapitalistický řád, který vyznával zcela jiné hodnoty a priority. V anglickém prostředí se začaly definovat moderní svobody, jak je dnes všeobecně chápeme.
To už ale v zemi vládl vzdorokrál Vilém III. Oranžský, jehož si Angličané vybrali s žádostí, aby je zbavil absolutistického Stuartovce Jakuba II. Právě za vlády Viléma III. byl pak v Anglii roku 1689 přijat toleranční zákon, legalizující náboženskou nekonformitu, a především Listina práv (Bill ofRights), dokument stanovující některá základní občanská práva.
K toleranci a právu pro skutečně všechny názorové skupiny vedla ještě dlouhá cesta. Anglická Listina práv z roku 1689 se však záhy stala inspirací pro základy amerického právního řádu a vznešených ideálů svobody, které posléze přijal celý západní svět.