Novoročenky neboli novoroční péefka „pro štěstí“ (francouzsky Pour féliciter – P.F.) jsou už po mnoho desetiletí součástí české a slovenské tradice. Papírová novoročenka, neboli novoroční přání (anglicky New Year Card), je historicky odvozena od vánočního přání (Christmas Card). Proto se na mnoha, zvláště však starších „péefek“, můžeme setkat se souborným přáním „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“.
Ještě v období První republiky byly ke grafickému ztvárnění papírové novoročenky využívány populární symboly v podobě andělíčků, Ježíška, tří králů apod. V období komunistických vlád začaly na péefkách postupem let převládat fotografie tradičně zdobeného vánočního stromku nebo také scenérie zasněžené zimní krajiny.
Současné moderní české péefko (papírové nebo elektronické) jen málokdy odkazuje na Vánoce a už vůbec neodkazuje na jejich náboženskou symboliku. Často naopak akcentuje pouze nový rok, k čemuž využívá širokou škálu nejrůznějších nenáboženských témat. Ne náhodou je takový typ novoročního »přání« hojně rozšířen právě ve výrazně nenáboženském Česku. Jinde ve světě naopak výrazně převládají vánoční přání.
Novoročenky jsou samozřejmě i nepominutelnou součástí komerční komunikace. Ať už jde o podnikatelské vztahy nebo reklamní komunikaci prodejců se spotřebiteli. Hlavním účelem reklamních a firemních novoročenek přejících štěstí je samozřejmě (přímá či nepřímá) propagace určité firmy, značky, produktu. Nezištnost za nimi nehledejte. Existují dokonce péefka příspěvková, žádající vás – souběžně s přáním – o finanční příspěvek.
Kde se vzala novoročenka (původ novoročního péefka)
Počátky masového rozšíření papírové novoročenky lze v Česku vystopovat až do první poloviny 19. století. V průběhu všeobecné tuzemské sekularizace zde novoročenky postupně nahradily předešlé zvyklosti žehnání a oslavy v rámci rodiny. Příznivci zavedených domácích tradic proto novoročenky zpočátku kritizovali pro jejich povrchnost. Příznačně je označovali jako „omluvenky“ rozesílané na místo novoročních darů.
Velký rozmach novoročenek ve městech byl dáván do souvislosti s tamní anonymitou a konzumním způsobem života. Už v roce 1863 viděl časopis Rodinná kronika za rozmachem novoročenek vliv sílící moderní konzumní civilizace orientované na spotřebu.
Neuběhlo ale ani jedno století a rutinní rozesílání novoročenek přátelům začalo být považováno za krásný zvyk (Lidové noviny z roku 1937).
Ostatně, už v polovině 19. století začaly novoročenky postupně pronikat i na český a moravský venkov jež byl oproti městskému prostředí přeci jen konzervativnější. Během několika málo generací se péefka stala v tuzemsku samozřejmým prvkem, který se v Česku každoročně objevuje na konci starého roku.
P. F. – Pour féliciter
Zkratka „P. F.“ je odvozena od francouzského „Pour féliciter“ (česky „pro štěstí“). Do povědomí se dostala spolu s novoročenkami hraběte Karla Chotka z Chotkova a Vojnína (1783–1868), který byl v první polovině 19. století zřejmě největším propagátorem papírových novoročenek v českém prostředí. Původně šlo ovšem o zkratku, která nebyla spojována výhradně s novým rokem, ale používala se na papírových přáních a vizitkách užívaných k nejrůznějším příležitostem.
Při projevu soustrasti se zase používala zkratka „p. c.“ (pour condoler), k rozloučení „p. p. c.“ (pour prendre congé) a k předání kontaktu třetí osobě „p. p.“ (pour présenter). Pokusy nahradit je německými nebo českými zkratkami („p. š.“ – Přeji štěstí) se u nás neprosadily.
Někdy je za nejstarší známou tuzemskou novoročenku vydávána mince, vyražená v pražské mincovně za vlády císaře Rudolfa II., s německým textem „ZVM NEVEN IAHR 1606“ (česky „K NOVÉMU ROKU 1606“).
Tato kovová novoročenka má však s »hodnotou« moderních papírových novoročenek společného jen velice málo, a to právě proto, že obdarovaný byl v případě kovové mince obdarován něčím skutečně cenným. Přesně to se totiž o většině papírových a elektronických novoročenek říci nedá. Ty jsou ve většině případů jen pouhou reklamou, v lepším případě „omluvenkou“ za absenci dárku, návštěvy nebo intenzivnější komunikace. Co je ale zajímavé, jsou čím dál častěji projevem svébytného lidového uměleckého vyjádření.