Iniciační rituály: Jak vznikla marketingová tradice křtít knihy, gramodesky a mláďata zvířat

Česko patří k nejvýrazněji nenábožensky orientovaným zemím na světě. Přesto jsme i u nás průběžně svědky veřejných křtů a mediálně propagovaných křtin. Snad jen skutečnost, že značný počet redaktorů neumí slovo křest skloňovat a dokola píší, že „proběhly křesty“ je určitým vodítkem, jak moc je jim pojem křest vlastně vzdálený.


Země křtů a ‚křestů‘ ?

Za masového zájmu široké veřejnosti totiž v Česku neprobíhají křty lidí. Plakáty, média a sociální sítě jsou plná zpráv o pozvánkách na křty knih, křty hudebních nosičů nebo křty mláďat v ZOO. Jak se k nám takové akce dostaly? Jak se zrodily? Jaký mají původ?

Křest člověka – Původ iniciačního rituálu

Začněme u křtu lidí. Křest je původně křesťanský symbolický okamžik, který v prvotní křesťanské církvi podstupoval nově obrácený jedinec, tj. dospívající či dospělý člověk. Pokřtěn byl poté, když přijal Kristovo učení (křesťan = Christian, tj. následovník Krista. – Slovo křesťan je odvozeno od slova Kristus, nikoli od slova křest).

Křest byl symbolickým projevem pokání a osobní manifestací dotyčného, že přijímá nový způsob života. Jak je z Bible zřejmé, křest se v původní křesťanské obci prováděl tak, že dotyčný stál ve vodě a byl ponořen pod vodní hladinu. U zrodu tohoto zvyku stál Jan, zvaný Křtitel (tj. „ten, který ponořuje“), pocházející pod otci Zecharjášovi z kněžského rodu.

V jistém smyslu bylo Janovo jednání antitezí vůči obřadnému rituálnímu omývání těla, k němuž židovský národ vedli mnozí jeho představitelé. (Viz Bible: Evangelium Matouše, kap. 3, v. 1–3, Evangelium Jana, kap. 1, v. 33, Evangelium Marka, kap. 7, v. 1–9, Evangelium Lukáše, kap. 11, v. 38–42) Proto také Jan Křtitel opakovaně říkal, že jeho křest „je pokáním k odpuštění hříchů“, nikoli, že snad ‚smývá hříchy‘.

Mezi druhým až čtvrtým stoletím našeho letopočtu však původní křest, jeho provádění i samotný význam, prošel velkou proměnou. S postupujícím rozmělňováním původního křesťanského učení započal být křest definován jako „očištění od hříchů“. Souběžně s tím začaly být křtěny i malé děti a nemluvňata, což bylo proti původnímu principu, že pokřtěn má být pouze ten, kdo chce být křesťanem. – Malé dítě naproti tomu nemá ani zdání, co křest znamená.

Křest v bazénu, respektive v kádi, provedený politím křtěného vodou.
Křest franckého krále Chlodvíka I. v roce 496. Zdroj: Wikipedia

Církve také postupně opustily původní obřad ponořování křtěného do vody, a přijaly zvyk křtít kropením vodou. Bylo to rychlejší a po přijetí křtů nemluvňat i logické. Kdo by měl zájem trvat na představě ponořování křičícího novorozence do studené vody.

Vytvořením nového iniciačního rituálukřtu bezprostředně po narození – byl církvím zaručen nepřetržitý početní růst. Zájem na tom měla jak církevní správa, tak i panovníci. K úkolům velkých státních církví totiž patřil i významný podíl na veřejném životě a správě. V té době už samozřejmě nebyl brán prakticky žádný zřetel na životní okolnosti či morální a duchovní kvality člověka, který je nově přijímán mezi křesťany do jejich sboru. Z původně výběrového náboženství se stala masová záležitost.

Vznikl základní iniciační kolorit:

  1. dát (dítěti) jméno,
  2. přát mu požehnání,
  3. pokřtít ho.

Posléze se slovo křest postupně stalo synonymem pro prakticky jakýkoli počátek a zahájení nějaké činnosti. Proto se dnes i v mnoha nenáboženských souvislostech říká: „to byl jeho křest“, byť jde třeba jen o první sportovní zápas určitého sportovce. – Byl to jeho debut, první účast, první zkušenost.

I křest jako iniciační rituál se postupně začal uplatňovat prosazovat v nenáboženském prostředí. Iniciačním rituálem pak už nemuseli procházet pouze lidé, ale i pokřtěny nyní mohly být i různé předměty nebo místa.

Křest lodě a křest letadla

Těžko dnes říci, kdo jako první nechal pokřtít svou loď. Vodní a námořní plavidla každopádně patřila mezi první hmotné předměty, které byly iniciačně pokřtěny.

Křest lodě se prováděl u příležitosti zvláštní slavnosti, většinou při spuštění lodě na vodu. Na mnoha místech se během 19. století ustálila taková slavnost, jak je na mnoha místech praktikována dodnes: O příď lodě je rozbita lahev šampaňského, veřejně je ohlášeno jméno lodě a vyjádřeno přání, aby loď měla úspěch a požehnání.

Když přišla éra aeroplánů, začaly být v některých západních zemích podobným způsobem prováděny i křty letadel.

Křty se stávají součástí marketingu

S rozmachem průmyslu se během 19. století nebývale rozvíjel také obchod. Reklama se tříbila a nejpozději s přelomem století bylo už možné vysledovat moderní marketingové metody. Součástí obchodní propagace se postupně staly i dosavadní kulturní a náboženské tradice, do kterých obchodníci umně zabalili prezentaci svých produktů.

Do těchto trendů zapadá i zpráva z podzimu 1929, otištěná v říjnové Národní politice:

V pařížských listech četli jsme onehdy, že kterési nakladatelství vzpomnělo si podivnou reklamu. Znělo na „křest knihy“. Hned několik knižních novinek tohoto nakladatelství bude prý slavnostně pokřtěno. Pozváni k tomu byli autoři, kritikové, politikové a společenská smetánka. Jak vypadal ten křest?

V knihkupeckém krámě firmy bylo připraveno rychlé občerstvení a mezitím co uměnímilovní návštěvníci se nadívali obloženými houskami a zalévali je vínem, provolávány byly názvy nových knih a bylo jim připíjeno. Pak autoři novinek zasedli za stoly a podepisovali své knihy těm, kdož za ně zaplatili dvojnásobnou cenu.

Nová kulturní slavnost „křtu knihy“ prý se velmi zalíbila a pravděpodobně zavedou ji nyní také ostatní vydavatelstva.

Do jaké míry se tento typ propagace uchytil už za První republiky, to by možná stálo za samostatný průzkum. V určité míře však křty gramodesek a knih přetrvávaly i v období komunistických vlád, přinejmenším během normalizace.

Křest v období ‚komunismu‘ a Vítání občánků do života

V letech komunistických vlád byla akce typu křest knihy událostí neobvyklou, přinejmenším v období normalizace k takovým pokusům docházelo.

Bezprostředně po válce byla situace jiná. Během znárodňování těžkého průmyslu sice i komunistické Rudé právo radostně hlásalo, že proběhl „Křest dolu Klement Gottwald“ (1946), „Křest dolu Julia Fučíka“ (1946) apod., od církevní terminologie se však komunistické orgány a média v následujících padesátých letech snažili oprostit.


Skupina fotografií: Slavnostní křest kolesového rypadla v záběrech dobového propagandistického socialistického seriálu. Zdroj: Okres na severu. Část 10. TV seriál Československé televize, 1980

Lidově-demokratické a posléze socialistické Československo se deklarovalo jako stát směřující k ateismu. Veškeré náboženství i jakékoli ‚duchovno‘ a ‚nadpřirozeno‘ byly vnímány jako přežitek, který do moderní doby nepatří. Protože ale většina obyvatelstva (včetně mnoha komunistů na vesnicích) byli lidé věřící a církevně nějak ukotvení (byť často pouze formálně), snažil se stát původní tradice nejen odsouvat do pozadí, ale také zakládat zcela nové.

Jednou z takových nových akcí, která měla v socialistické společnosti nahradit dřívější křty malých dětí, byla tzv. Uvítací slavnost neboli Vítání občánků do života. Dítě už nemělo být vázáno k církvi, ale ke státu. Tomuto tématu se ale budeme věnovat až příště.