Populárně laděný televizní pořad Tajemství rodu vyšel vstříc rostoucímu zájmu veřejnosti o rodokmeny a rodové stromy. Jak jsme si ukázali už v předešlém článku, pořad má své nezpochybnitelné klady, z nichž je na prvním místě popularizace pátrání v rodinné minulosti a dotazování se nejbližších příbuzných. Pořad vybízí ke komunikaci a zvědavosti. Ukázali jsme si také na některé limity, například na občas zbytečně velké množství dat, čímž tu a tam utrpělo vyprávění a příběh.
» První část recenze televizního pořadu Tajemství rodu
Dnes budeme pokračovat. Jiným, nepříliš příjemným charakteristickým rysem několika dílů Tajemství rodu bylo více či méně urputné hledání nějakého slavného, uznávaného nebo bohatého předka. – Samozřejmě, kdo by si nějakého nepřál!
Zbytečně často akcentovaná touha mít „dobrý rod“ však byla na obtíž i v tuzemském prostředí posedlém titulaturami a akademickými tituly. Hledání někoho slavného navíc opět zdržovalo od prožívání obyčejných příběhů řemeslníků a sedláků, kteří jsou ve skutečnosti předky většiny z nás. Seriál tak nechtěně ukázal i nepříliš sebevědomou tvář vzorku „české“ populace, která se za své neurozené předky buď stydí [Viktor Preiss byl skleslý, že jeho kořeny pocházejí z pruského Slezska a jméno je odvozeno od Prus (Preuss), Prušák], nebo se jejich rodinou historii snaží retušovat (o účasti Přemysla Freimana na politických monstrprocesech z 50. let se taktně pomlčelo; zůstal jen ostrakizovaný osmašedesátník).
Nějaké předky s modrou krví zbytečně vyhlížela Veronika Freimanová, Jolana Voldánová i někteří další. V případě Davida Kollera realizátoři pořadu do putování zahrnuli alespoň setkání s názorově spřízněným knížetem Karlem Schwarzenbergem. Naproti tomu se Ester Janečková dokázala vzepřít idealizujícím rodinným legendám. Michal Viewegh zveřejnil i méně lichotivá odhalení o životě svého dědečka. To není samozřejmé.
Viktor Preiss neúspěšně toužil po židovských předcích. A ověřování chimér při hledání faktů samozřejmě zdržuje. Podobně zdržovalo i ověřování, zda s hercem není příbuzný prvorepublikový bankéř Jaroslav Preiss (1870–1946). Podobně i hercův příbuzenský vztah s vdovou po Rudolfu Roklovi Giovannou Fassati je sice zajímavý, nicméně pokud už bylo nutné tuto boční větev rodinné historie zmínit, šlo by to udělat úsporněji.
Doslova hon za slavnými známými a vzdálenými příbuznými ovšem představoval díl s teologem Tomášem Halíkem. Zda to byl záměr režisérky nebo hlavního aktéra samozřejmě nevíme. Syn předního čapkologa Miroslava Halíka však svým skutečným předkům ve výsledku věnoval pouhou třetinu vyměřeného času. Nejprve pracovním aktivitám svého otce, poté jednomu ze svých pradědečků. Tím byl se svými předky hotov. Diváci se nic bližšího nedozvěděli ani o tom, kdo byla Halíkova matka nebo jak žili jeho čtyři prarodiče.
Halíkova úvaha o tom, že své předky si neseme v sobě, sice může být do jisté míry pravdivá, krom zastavení u Halíkova otce a praděda se ale diváci o jeho předcích nedozvěděli už téměř nic. Zůstala jen úporná snaha najít v širokém příbuzenstvu nějakou dobovou celebritu. Ovšem filozof či právník kdoví z kolikátého kolene boční rodové větve není předek, ale jen hodně vzdálený nepřímý příbuzný. Pokud by chtěl Tomáš Halík skutečně ‚lépe poznat sebe sama, neboť je v něm ten zástup předků a každý tam něco přinesl‘, pokud by chtěl lépe poznat ty ‚jejichž gen v sobě nese‘, pak by musel hledat své skutečné předky, nikoli vyzobávat zajímavé osobnosti po vzdáleném rozvětveném příbuzenstvu.
Díl věnovaný rodu Tomáše Halíka byl také nejméně povedený po stránce obecně řemeslné. Aby se v pořadu opakovaly tytéž obrazové záběry, to se snad někdy stane ve zpravodajství. Aby k tomu ale docházelo u předem připravovaného dokumentu a to nejen v obrazové, ale i zvukové stopě, to se jen tak nevidí. Paradoxní přitom je, že díl s Tomášem Halíkem měl ve výsledku velice promyšlený příběh. Problémem bylo, že příběh byl poněkud fingovaný, nezapadal do koncepce pořadu a soudě dle diskuzí na webu České televize nesplnil ani očekávání diváků.
Neodborná odborná pomoc
Nakonec nutno zmínit ještě jeden důležitý rozdíl mezi českou a původní britskou verzí genealogického seriálu. Empiricky měřeno, tuzemští protagonisté až na výjimky příliš nehledají, ale snad až moc si nechávají vyhledat a naservírovat. Může se to zdát jako maličkost nebo snad dokonce jako přirozené, ale není tomu tak. Ani laik by neměl zůstat pasivní, pokud ho minulost rodu opravdu zajímá. Z Květy Fialové byla s postupující stopáží naopak stále více cítit určitá nechuť. Putování Davida Kollera občas působilo dojmem, že nepátrá, ale chodí po tematických muzejních sbírkách.
Laik se samozřejmě při hledání v archivních materiálech bez určité odborné pomoci neobejde. Český seriál Tajemství rodu ovšem občas vyvolával dojem, že do archivu stačí přijít, říci jméno a datum narození a o vše ostatní se už archiváři postarají. – Ne, nepostarají, byť by možná chtěli. Náplní práce archiváře nebo knihovníka totiž není luštit za jednotlivé badatele kurent nebo frakturu ani za ně vyhledávat příslušné archiválie. Badatelský řád počítá s tím, že každý badatel přichází do badatelny už s určitými znalostmi, případně s jistou erudicí.
Seriál Tajemství rodu tak poskytl trochu zkreslený obraz o skutečných nárocích badatelské práce. Zároveň diváka ochudil o vizuální vjem, kdy hlavní aktér sám alespoň něco hledá. Někdy se jakoby zázračným proutkem sám od sebe na stole objevil tucet starých kronik, ve kterých pak archivář našel příslušnou stránku a hbitě ukázal na patřičný řádek, který hlavnímu aktérovi přečetl. Ó, jak je to bádání snadné! V případě potřeby se snad v každém dílu jako deus ex machina objevil záchrance v podobě Eduarda Stehlíka.
Když už se do stopáže pořadu nevešlo ani to, hlavní aktér pořadu pak třeba jen tak mimochodem někoho, kdo už měl potřebné listiny přichystané. Když ale Jolaně Voldánové předával archivní dokumenty úplně cizí majitel penzionu, i méně vnímavému divákovi už asi došlo, že zde něco nehraje. Odkud by je provozovatel penzionu asi vzal… Zkrátka, získávání některých dokumentů bylo občas zbytečně naaranžované a na přirozenosti genealogickému pátrání nedodávalo.
Resumé
V zahraničí je seriál Who Do You Think You Are? někdy kritizován za trivializaci a zjednodušování historie. Samozřejmě záleží na konkrétním dílu, protagonistovi, scénáři a režii. Několik zbytečných kreslení se nevyhnulo ani některým českým dílům Tajemství rodu. Klíčovým problémem některých dílů českého pořadu však byla roztříštěnost vyprávění a ne zcela reálný obraz procesu skutečného pátrání. Nehledě na to i česká mutace pořadu už během vysílání prvních dílů vyvolala zvýšený zájem o genealogii. Teď jde jen o to, jakou podobu bude to genealogické bádání mít.