Je holokaust / holocaust vhodným slovem pro označování systému nacistické likvidační politiky? Do češtiny a mnoha dalších světových jazyků byl tento termín převzat z angličtiny. Svou stručností a mediální jedinečností je srozumitelný, sugestivní a tím i praktický. Nesmíme si ho ale chybně vysvětlovat jako zápalnou oběť.
- Holokaust (holocaust) je globálně srozumitelné a jednoznačné označení nacistické perzekuce z období druhé světové války.
- Nese v sobě silný emocionální náboj. Evokuje hrůzu, utrpení a ztrátu milionů lidských životů. Tato emocionální rezonance může v médiích upoutat pozornost a motivovat konzumenty k hlubšímu zamyšlení nad uvedenou tragédií.
- Je symbolem lidské krutosti a zla. Připomínka jeho symbolického poselství má proto nejen informativní, ale i morální a etickou hodnotu. Holokaust slouží jako memento a varování před nebezpečím rasismu, xenofobie a genocidy.
- Zjednodušuje komunikaci, což je v mediálním prostředí velmi důležité. Jednoznačnost je z mediálního hlediska klíčová pro efektivní zpravodajství.
- Má vzdělávací potenciál. Může čtenáře i diváky motivovat k hlubšímu studiu této historické události a k zamyšlení nad jejími příčinami a důsledky.
V předešlém článku jsme si ukázali na původ latinského slova holocaustum a změnu původního významu skrze anglické slovo holocaust. Do širokého světového povědomí se holokaust dostal na konci sedmdesátých let 20. století prostřednictvím amerického televizního seriálu, který byl podle něho pojmenován: Holocaust (1978).
Holocaust (1978)
Tématem seriálu byly osudy židovské rodiny Weissových v éře nacistického Německa. Takové téma se samo nabízelo. Vždyť židovský národ si veřejnost s nacistickou perzekucí – a tedy i s holokaustem – z logických důvodů spojuje nejvíce. Z řad židovského etnika pochází mimořádně vysoký počet civilních obětí nacistického řádění.
Jaké oběti by měl holokaust označovat?
Vznikla proto otázka, zda by právě „konečné řešení židovské otázky“ nemělo pro svůj nebývale brutální rozměr dostat nějaké unikátní označení. Pojem genocida ne každému vyhovoval, protože jako poválečný právní termín by mohl být za určitých okolností uplatnitelný i na jakékoli jiné etnikum. Označení holocaust jako by se pro definici výhradně židovských obětí nacismu nabízelo.
Problémem je, že terčem nacistického holokaustu (tedy likvidace v nějakém smyslu), nebyli jenom Židé, ale i další skupiny osob – sociální demokraté, komunisté, Romové, svědkové Jehovovi, duševně nemocní nebo homosexuálové – a i tyto oběti si bezpochyby zaslouží důstojnou vzpomínku svého utrpení.
Holokaust je univerzální termín pro všechny oběti nacistického vraždění
Vzhledem k tomu, že se termín holocaust v angličtině zpočátku používal v souvislosti s tématem „konečného řešení židovské otázky“, začal být logicky spojován primárně s vyvražďováním tohoto etnika. Utrpení Židů legitimně rezonovalo a přispívalo k utváření poválečného mediálního obrazu nacistických koncentračních táborů.
Během osmdesátých let 20. století však výzkumníci začali postupně upozorňovat i na ostatní oběti nacistické likvidační politiky. Účelem nebylo zpochybnit nebo znevážit utrpení Židů, ale zdokumentovat i další historické souvislosti. Nacistický holocaust začal být postupně chápán v širším slova smyslu.
Dnes je holokaust ustáleným mediálním termínem, který smysluplně a poctivě upozorňuje na všechny oběti nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů, bez ohledu na to, zda byli dotyční perzekuováni pro své názory, přesvědčení, zdraví nebo rasu.
Zužování pojmu holokaust komplikuje edukaci
Uplatňování slova holokaust / holocaust na celkový nacistický perzekuční systém ústavů, věznic a táborů (spuštěný otevřením prvního koncentračního tábora v Dachau v březnu 1933 a zastavený až osvobozením posledního vězně v květnu 1945) je dnes v zásadě standardem. Přesto může i dnes ojediněle záležet na tom, kdo konkrétně s pojmem holokaust pracuje.
Třeba ještě na přelomu tisíciletí, kdy v Praze z iniciativy prezidenta Václava Havla probíhala mezinárodní konference Fenomén holocaust, se někteří její organizátoři vzpírali představě, že by měl být pojem holocaust používán i na jiné perzekuované skupiny.
Takové umělé zužování obsahu slova holokaust však efektivnímu vzdělávání o nacistické perzekuci a varování před xenofobií a nesnášenlivostí škodí. Redukce anglického pojmu pro zkázu a zničení jde z dlouhodobé perspektivy proti původnímu účelu varovat široké masy před lidskou krutostí v co nejširším slova smyslu.
Pamětníci si ostatně vzpomenou na podobně redukční pokusy některých levicových historiků před rokem 1989. Ti tehdy při popisování hrůz koncentračních táborů svou jednostrannou pozornost pro změnu soustřeďovali na utrpení komunistických vězňů. Výsledek? Nezájem nekomunistické veřejnosti.
Zajímavá je v tomto kontextu vzpomínka, jak ji uvádí Rudolf Vrba ve své knize Utekl jsem z Osvětimi (1998):
Mnoho lidí v mém okolí tehdy vědělo, že jsem byl v Osvětimi, ale přesto si nevzpomínám, že by se mě někdo za celou tu dobu zeptal, co se tam vlastně dělo. Nevím, jestli to bylo pro nedostatek zájmu, nebo pro to, že téma bylo tabu. Přitom se v Osvětimi mnohé vztahovalo přímo k dějinám Čech a Slovenska: například největší hromadná poprava českých občanů v historii – vyvraždění tzv. rodinného tábora 7. března 1943.
Je pravdou, že tehdy Svaz protifašistických bojovníků pořádal v Praze každoročně vzpomínkový večer na osvětimské oběti. Jednou jsem se toho zúčastnil. Mluvilo se tam především o hrdinství českých komunistů. Nic proti tomu, desítky z nich, podobně jako stovky dalších českých občanů, zemřely, protože se nacistům vědomě postavily na odpor. Čest jejich památce.
Během večera se však nikdo nezmínil o tisících českých (myšleno židovských) dětí, které byly v Osvětimi chladnokrevně zavražděny a staly se mučedníky, ať chtěly, nebo ne. Během celého večera nikdo nevyřkl slovo Žid nebo židovský. Vlastně jeden člověk ano: slušně vypadající muž, který ke mě přistoupil a zeptal se, jestli jsem si všiml, že je to ‚na pódiu samej Žid‘. Neodpověděl jsem, bylo to v době kolem Slánského procesu a nechtěl jsem provokovat osud. Věděl jsem ale, že na setkání příští rok nepřijdu.
Podobných příměrů bychom našli více. Co je při podobných redukčních pokusech výsledkem? Pochybné soupeření o to, kdo trpěl více, nebo méně… Na určitou část populace možná chvilku funguje. Z dlouhodobého hlediska je ale kontraproduktivní.
Pěkným příkladem široce pojatého výkladu o nadčasovém mementu holokaustu je naproti tomu třeba stálá expozice úspěšného United States Holocaust Memorial Museum nebo památníku smíření v KZ Mauthausen. Pod společným, zastřešujícím pojmem holocaust poskytují ucelený a kvalitní vzdělávací program, vychovávající k historickému vědomí a všeobecné toleranci.
Systémové uplatňování slova holokaust pouze na vyhlazování židovského národa či jinou etnickou skupinu je proto nejen mylnou jazykovou a historickou interpretací, ale i metodickou pedagogickou chybou.
Nacistický holokaust není zápalná oběť (celopal)
Vraťme se na závěr k hojně se vyskytujícímu nešvaru s chybnou interpretací holocaustu / holokaustu coby „zápalnou oběť“ v rámci hrůz druhé světové války. Jak už bylo zmíněno v předešlém textu, celopal je náboženský termín pro usmíření hříchů s Bohem. Podsouvat takový účel a význam nacistickým zvěrstvům a nezákonnostem by pochopitelně bylo absurdní. Německá historička Gabriele Yonan hovoří zcela oprávněně o „znesvěcování Boha i člověka“.
A vedle etických pochybností se opět vraťme i k edukaci. Jakmile laik pochopí, že údajná obětina je ve skutečnosti masovým vražděním, dojde mu, že v takové interpretaci něco nehraje. Nabyde-li dojmu z účelové manipulace, nelze se mu zřejmě divit, což je v souvislosti s holokaustem více než nešťastné. – Umělá ideologizace utrpění či ahistorický výklad prostě smysluplné edukaci z dlouhodobého hlediska neprospívají.
Stručně řečeno: Pakliže se novináři, učitelé a historici zmatečně neodvolávají na řečtinu a latinu, je slovo holokaust pro výklad hrůz druhé světové války srozumitelné, mediálně a edukačně užitečné. Symbolizuje všechny oběti, které nevinně trpěly v nacistických věznicích a táborech, má emocionální náboj a dobře se s ním pracuje. Je samozřejmě třeba předcházet jeho zjednodušením a banalizaci, stejně jako případnému zneužití pro politické a propagandistické účely.