Tak vida, dokonce až v Bavorsku si všimli, že jsme v nakladatelství NZB nedávno vydali slavný román Maxe von der Grüna. V těchto dnech uplynulo 90 let od spisovatelova narození. Redaktor deníku Nordbayerischer Kurier udělal v návaznosti na to krátké interview s vydavatelem českého překladu knihy Dva dopisy Pospischielovi, nakladatelem Zdeňkem Bauerem.
[Nordbayerischer Kurier:] Jaká situace panovala kolem děl Maxe von der Grüna v komunistickém Československu? Vycházela tehdy jeho díla v češtině?
[Zdeněk Bauer:] Mezi roky 1968–1989 bylo v komunistickém Československu vydáno šest románů, které napsal Max von der Grün. Komunisté vítali Grünovu kritiku kapitalismu, zároveň ale byli vůči spisovateli z kapitalistického západního Německa ostražití. I to byl důvod, proč české překlady Grünových románů vycházely jen (v na tu dobu) menších nákladech.1
A po pádu komunismu?
Rozpadem sovětského mocenského bloku na počátku 90. let se situace v Evropě po všech stránkách zásadně proměnila. Obyvatelstvo bývalých socialistických zemí rychle podlehlo západnímu konzumnímu stylu života.
Celá Evropa žila v euforii domnělé svobody. Problematika pracovních podmínek byla přinejmenším na celou jednu dekádu odsunuta na okraj veřejného zájmu. Po roce 1989 tak už v Česku žádná díla Maxe von der Grüna nevycházela. Pokud ale vím, stejný útlum zájmu o jeho tvorbu se od konce osmdesátých let projevoval i v německých zemích.
Co vás tedy vedlo k vydání Grünova románu Zwei Briefe an Pospischiel?
Celá kniha je v zásadě diskuzí o tom, co má v životě skutečný smysl. Zabývá se také otázkou respektování autority. Navíc má tento román výrazně autobiografický charakter a mnoho odkazů na tzv. Sudety v českém pohraničí.
Základem románu je příběh otce, který jako svědek Jehovův odmítl podporovat Hitlera, takže byl na podzim 1938 odtransportován do koncentračního tábora. Rodina byla vystavena veřejné hanbě, syn měl problém se dostat na školu. Mělo to celé smysl? Aktéři románu ani samotný autor nedokáží zaujmout jednoznačné stanovisko. Celý spor je navíc rámován prostředím moderních průmyslových korporací, které se snaží ovládat své zaměstnance. Původní otázka tak zůstává aktuální: Má smysl řídit se svědomím, když to člověku může uškodit? Dnes, kdy tradiční hodnoty mizí, je užitečné si takové otázky pokládat.
Vykořisťování obyvatelstva nezmizelo, jen získalo zastřený a modernější charakter. Na jednu stranu u nás už v zásadě přestala existovat tradiční dělnická třída – modré límečky. Na druhou stranu se stávajícímu ekonomickému systému podařilo efektivně ovládnout i límečky bílé a růžové.
Rüdiger Scholz, emeritní profesor z významné německé Univerzity ve Freiburgu, který loni vydal obsáhlou práci o společenském významu Grünova díla, říká, že ‚jeho romány jsou dnes důležitější než kdykoliv předtím. Grün ve svých románech odsuzoval sledování a vykořisťování pracovníků. A to je i palčivý problém současnosti. Jen ty konkrétní metody se staly modernějšími‘.
Je to poprvé, co román Dva dopisy Pospischielovi vychází v češtině?
Prvně vyšel román Dva dopisy Pospischielovi v českém překladu už roku 1972. Naše nové vydání vyšlo dne 30. prosince 2015 a do distribuce šlo začátkem roku 2016. Součástí nového vydání je i obsáhlý doslov s životopisem autora. V textu románu jsme současně upřesnili některé pasáže, které v období normalizace nebylo možné, s ohledem na místní komunistický režim, přeložit adekvátním způsobem.
Doslov vaší knihy tak vlastně představuje Maxe von der Grüna nové čtenářské generaci…
To by samozřejmě bylo skvělé. Jak už jsem zmínil, od roku 1989 v češtině žádný román Maxe von der Grüna nevyšel, takže autor je místním čtenářům prakticky neznámý. V našem doslovu jsou navíc čeští čtenáři vůbec poprvé podrobně informováni o tom, že Dva dopisy Pospischielovi je výrazně autobiografický román. Velkým překvapením i pro literární historiky bude zjištění, že Max von der Grün v letech 1933 až 1937 žil v Československu. Dokonce tu absolvoval několik tříd obecné školy.
Poznámky
1 Kupříkladu první české vydání románu Dva dopisy Pospischielovi vyšlo v náladu 3.600 výtisků. Na dnešní dobu by to byl skvělý objem. Situace v komunistickém Československu byla ovšem jiná. Neexistence internetu, omezená nabídka televizních programů i jiných forem kulturního vyžití pozitivně ovlivňovala vyšší čtenářskou aktivitu tuzemské populace. Státní nakladatelství navíc vydávala jen omezený počet titulů, zato však ve vysokých nákladech, i v případě krásné literatury většinou vysoce přesahujících 10 tisíc výtisků.