Max von der Grün, mezinárodně uznávaný německý spisovatel a člen PEN klubu, vzpomíná na své dětství, které prožil na Tachovsku. – V pohnuté době třicátých let 20. století, kdy nacistická ideologie měnila dějiny i charakter lidí. Max von der Grün vzpomíná na pohnuté události té doby v autobiografickém románu Dva dopisy Pospischielovi, který v těchto dnech přichází na knihkupecké pulty.
Německý román o událostech v Sudetech na konci třicátých let 20. století
Dva dopisy Pospischielovi je autobiografický román světově uznávaného německého autora a člena PEN clubu. Děj románu je inspirován pohnutými událostmi na Tachovsku, na Chebsku a v bavorském pohraničí mezi roky 1933 a 1945. Zároveň je výzvou k zamyšlení nad dnešní konzumní společností.
Hlavní postavou příběhu je Paul Pospischiel (Pavel Pospíšil), pracovník elektrárny v německém Dortmundu. Když mu jeho zaměstnavatel odmítne dát neplacené volno k návštěvě staré matky, cítí se Pospischiel jako rukojmí přetechnizovaného průmyslového systému. Rozhodne se vzepřít zaběhnuté rutině a svou nespokojenost demonstruje tím, že za matkou k českým hranicím odjede navzdory možnému postihu v zaměstnání. Během cesty napříč Německem má pak nečekanou příležitost si výrazněji uvědomit prázdnotu svého života i celé moderní společnosti.
Příběh otevírá téma pronásledování německých antifašistů v sudetském pohraničí
Začíná mu docházet plytkost existence v dnešním spotřebním světě. Intenzivně vnímá silný vliv současné finanční oligarchie, která za jediné měřítko úspěchu považuje zisk, výkonnost a ekonomický růst. Uvědomuje si, že přes zdánlivě dobré hmotné zajištění je pouhou námezdní silou v systému finančních korporací.
Při setkání s matkou je zároveň konfrontován s pohnutou rodinnou minulostí. V myšlenkách se vrací do pohraničních Sudet roku 1938, kde jeho otec jako badatel Bible odmítl podporovat Hitlera. Přes úřední zákaz docházel na tajná křesťanská shromáždění ke společnému čtení Bible a rozšiřoval zakázanou náboženskou literaturu. Nacisté ho proto bezprostředně po záboru pohraničí zatkli a uvěznili v koncentračním táboře. Syn ani matka otcovo náboženské přesvědčení nesdíleli. Odepřením poslušnosti Hitlerovi se pro ně však stal morálním hrdinou.
Max von der Grün se svým výrazně autobiografickým románem Dva dopisy Pospischielovi vrací ke svému vlastnímu dospívání na Tachovsku (obec Pavlův Studenec) v období prvorepublikového Československa.
O autorovi románu – Kdo byl Max von der Grün
Součástí knihy je i čtivý doslov s autorovým životopisem a dalšími souvislostmi. Čtenář tak má možnost porovnat románový popis s historickými fakty. Publikace proto čtenáře zaujme jednak poutavým dějem Grünova autobiografického románu, jednak také doprovodnými historickými informacemi, které jsou většině českých čtenářů neznámé.
Max von der Grün (1926–2005) byl významný německý, společensky angažovaný prozaik a dramatik. V mnoha zemích se stal známým svým kritickým hodnocením pracovních a společenských podmínek v moderní konzumní společnosti, jejíž nedostatky ve svých dílech odvážně kritizoval.
Max von der Grün a literatura světa práce
Grün patřil k čelním německým představitelům tzv. literatury světa práce (Literatur der Arbeitswelt), která byla v Západním Německu populární během šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Spolu s dalšími literáty se jejím prostřednictvím snažil poukazovat na problémy spotřebního kapitalistického systému a zvyšovat v tomto směru povědomí mezi veřejností. Max von der Grün stál rovněž u zrodu významné německé literární skupiny Dortmunder Gruppe 61 (Dortmundská skupina 61), která se snažila tento typ angažované levicové, ovšem důsledně nekomunistické literatury rozvíjet.
Není nijak překvapivé, že i samotný Grün byl původně dělníkem. Odráželo se to na autenticitě jeho vyjadřovaných prožitků, stejně jako na zemitém literárním stylu jeho děl. Problémy lidí zaměstnaných ve velkých výrobních koncernech poznal na vlastní kůži. Prakticky celé Grünovo dílo je proto charakteristické svým silným akcentem sociálních otázek a morálním apelem poukazujícím na riziko vykořisťování v neregulovaném kapitalismu.
Za svůj život získal Max von der Grün celou řadu uměleckých i společenských uznání. Od roku 1964 až do své smrti v roce 2005 byl také členem PEN klubu, prestižního mezinárodního sdružení spisovatelů. Dnes jsou po Maxi von der Grünovi v Německu pojmenovány školy, náměstí, ulice i stezky. Tváří v tvář problémům moderního světa objevují jeho knihy noví a noví čtenáři.
Kritická analýza společnosti a lidské příběhy
Grünovy romány jsou kombinací kritické společenské analýzy a hlubokých lidských příběhů. Syrovým, ale poctivým líčením děje si jejich autor našel řadu příznivců v různých společenských skupinách v kapitalistických i socialistických zemích tehdejšího bipolárního světa.
V Západním Německu patřil Max von der Grün mezi jeho fanoušky například kancléř Konrad Adenauer a mnohé další demokratické autority. V komunistických zemích byla Grünova díla, odhalující nedostatky kapitalismu, místními ideology pochopitelně vydávána jako doklad prohnilosti kapitalismu. Samotný Grün se však proti takové interpretaci ohrazoval. Stejně tak opakovaně kritizoval komunistickou cenzuru i rigidní pojetí východoevropské socialistické doktríny.
Také v češtině v minulosti vyšlo několik Grünových románů a jiných textů, například:
- Bludička a oheň. Melantrich, Praha, 1968.
- Muži v hluboké tmě. Práce, Praha, 1970.
- Dva dopisy Pospischielovi. Svoboda, Praha, 1972.
- Místy náledí. Mladá fronta, Praha, 1976.
- Spáleniště. Melantrich, Praha, 1984.
- Lavina. Melantrich, Praha, 1989.
Grünův autobiografický román Dva dopisy Pospischielovi nyní po téměř 45 letech v češtině vychází znovu, v úpravě, která není vázána na normalizační omezení. Součástí svazku je i obsáhlý doslov. Právě v něm je osvětleno pozadí celého románu a zdůrazněn doposud neznámý význam pro českou historii a události v Sudetech během let 1933 až 1945.