Vypadalo to jako hloupý vtip k letošnímu 1. dubnu. Realita ale byla neskutečně tvrdá. Na konci března zemřel náš spolupracovník a kamarád Jaroslav Boudný – Jaboud – publicista, dynamický diskutér a také originálně spirituální člověk.
Do všeho, co dělal, šel srdcem
Poprvé jsem se s Jardou setkal v druhé polovině devadesátých let. Byl nepřehlédnutelný. Přímý chlap, dynamický řečník a diskutér s mnohdy definitivními závěry. V řadě z nich jsem mu oponoval. On představoval živelnost, já byl faktograf. Často se to ale výborně kombinovalo. Někdy kolem roku 2000 jsme spolu napsali první texty. Kromě toho mi za svého života poskytl celou řadu cenných rad do života a bezpočet inspirativních úvah.
Nikdy mě taky nepřestávalo překvapovat, jak neuvěřitelně – coby představitel své generace, bývalý »pásek« a posléze přeměněný náboženskou konverzí – dokáže být zároveň mravní i liberální. Své životní hodnoty reprezentoval opravdově a hájit je dokázal velice upřímným způsobem. Ostatně, takové jsou i jeho vzpomínky, knižně vydané pod názvem Trafouš, páskové, Vyšehradští jezdci a jiné vzpomínky.
Z drsňáka se stal člověk hledající jemnocity svědomí
Jaroslav Boudný se narodil v Praze, do rodiny, které velel otec – profesionální voják. Mateřskou péči jemu i jeho sourozencům zajišťovala laskavá maminka, která však v poměrně mladém věku zemřela. Jaroslav prožil bouřlivé mládí mezi klukovskými partami v Košířích a Na Smíchově, závěrem padesátých let dospíval mezi pražskými »pásky«.
Intenzivně se věnoval silovým a bojovým sportům. V duši citlivého mladíka, pěstujícího si navenek drsnou image, však už tehdy klíčila touha po vyšších hodnotách, než jaké nabízela spravedlnost z ulice. Stejně tak nepřestal být po celý život okouzlován krásami přírody.
Zlomovým okamžikem se stala jeho náboženská konverze, veřejně deklarovaná dne 26. dubna 1963. Znamenala pro něj životní obrat o 180 stupňů. Protože chtěl svou víru co nejlépe reprezentovat, podstoupil později – jako jeden z mála – bolestivé odstranění svého tetování na předloktí. Právě takové situace ilustrují Jardu nejvýstižněji.
Upřímně toužil být lepším člověkem
Záhy přišly i rozmanité zkoušky. Mělo se na nich ukázat, nakolik bere svůj nový hodnotový kompas vážně. Armáda ho povolala k vojenskému cvičení. Kdysi složil u Pomocného Technického Pluku (PTP). Nyní však službu v jakýchkoli složkách armády z důvodu svědomí odmítal. Zcela jiné nástrahy mu přichystala výchova jeho dětí, zvláště pak jeho syna.
Nejednou se mu prý pod nohy připletly výchovné autoritativní modely, které zakusil od svého vlastního otce, které se však ze své vlastní osobnosti snažil setřást. Mnohé se mu i v tomto ohledu podařilo, byť zbytky starých návyků se z času na čas ozývaly, podobně jako jizvy na předloktí ve zbytcích nesedřeného tetování. Se svými nedostatky však odhodlaně nepřestával bojovat.
Komunistická StB na Jardu žádné »kompro« nenašla
Několik let byl Jaroslav obtěžován a sledován komunistickou StB. Státní bezpečnost do jeho bytu dokonce namontovala tajné zařízení s nonstop odposlechem. Pracovníci kontrarozvědky se takto jednak chtěli dozvědět víc o Jardově účasti na výrobě samizdatové literatury, zároveň doufali, že třeba odhalí Jardův dvojí život a budou ho moci vydírat.
Naivní představy »kontrášů ale vzaly záhy za své. Jejich očekávání se nenaplnila. Jarda žil podle svého přesvědčení na veřejnosti i v soukromí a nic na tom nemohla změnit ani jeho rázná povaha.
Lékařem nevhodně zvolená léčba způsobila konec
Nečekanou celoživotně sužující zkouškou se Jardovi stalo nepříjemné onemocnění, které ho hned několikrát na čas vyřadilo z běžného života. Zatím se vždycky z nejhoršího vykřesal. Až teď naposled, patrně důsledkem nevhodně zvolené nové medikace, jeho život tragicky skončil. Osud dynamického vypravěče se prozatím uzavřel.
Přátelé na něj budou vzpomínat jako na srdečného, energického a přímočarého kamaráda, který odhodlaně pracoval pro druhé bez ohledu na své pochroumané zdraví. Společně jsme k tisku stihli připravit jeho druhou knihu. Vyjde tedy posmrtně a zřejmě až s nějakým odstupem.
Update k 20. 8. 2018
Je to jen pár dní, co jsem se dozvěděl, že kdosi prý někde veřejně tvrdil, že prý Jarda komusi údajně způsobil křivdu. Jarda prý zemřel o dotyčný z toho nic nemá. Přitom prý byli v blízkém kontaktu…
Je to jen pomluva na člověku, který se už nemůže bránit. Mám k dispozici poměrně obsáhlý archiv Jardových písemností včetně jeho bohaté korespondence, kterou mi ještě za svého života svěřil. Z bohatého materiálu mohu například citovat e-mail z 23. října 2012:
„Byl u mě po 12 letech […]. Vyhledal jsem ho na [výzvy od přítele H.], který říkal, že přesto, že mě [dotyčný] ignoruje, mám ho vyhledat a učinit první krok. Rada byla zralá, protože zafungovala perfektně. […]“
Dotyčný se tedy s Jardou řadu let nevídal, protože dotyčný Jardu vidět nechtěl. Ke změně došlo až pět let před smrtí a byla výhradně Jardovou iniciativou. Že k sobě našli vstřícnější cestu, z toho měl Jarda upřímnou radost. Tím spíš by teď byl překvapen a zklamán.
ZB