Životním osudům Jury Moravce jsme se opakovaně věnovali v knihách Klub zvídavých dětí (2018) a Jáchymovské tábory (2019). Zde je další, doposud neznámá epizoda ze života muže, jehož otcem byl nebraze proslulý ministr Emanuel Moravec.
Emanuel Moravec a jeho syn Jurij Moravec
V článku Protektorátní ministr Emanuel Moravec měl syna, který se nepotatil jsme stručně popsali Moravcovy dosud neznámé poválečné osudy. Pro dokreslení jeho složité poválečné situace zveřejňujeme nyní jeden z Moravcových dopisů, rovněž do této chvíle neznámých.
Adresátem Moravcovy písemné stížnosti byl Antonín Zápotocký (1884–1957), tehdejší prezident Československa.
Moravec si stěžuje Zápotockému
Vážený pane presidente!
do záhlaví mého listu patřilo by důrazně podotknout – jsem jediným žijícím synem neblaze proslulého Emanuela Moravce.
Než jsem si dovolil psát tento list Vám, vážený pane presidente, byl jsem okolnostmi donucen ptát se mnoha lidí, – jaká jsou vlastně práva občana mého druhu na život v tomto státě.
Podle všech vnějších úkazů nejsem totiž Čsl. státní občan a záložní vojín Čsl. armády – jsem zvláštní druh občana, totiž syn bývalého protektorátního ministra Em[anuela] Moravce a jako takový nemám práva vůbec žádná.
Jsem vyznamenáván příkladně tím, že mám nárok bydlet pouze v hotelu, poněvadž lidé říkají, že otázka bytová jest otázka vysloveně politickou a já jsem tudíž poslední kdož by byl schopen tuto uspokojivě odpovědět.
– Povolení ke sňatku u občana mého druhu, trvá několik měsíců, vážený pane presidente a s žádostí o zaměstnání, které by se shodovalo s mým povoláním – jsem ak[ademický] malíř – je to stejné.
– Dovolil bych si Vás upozornit na to, že jsem se dopustil úskoku, když jsem při podání žádosti o přijetí za člena jednoho váženého spolku výt[varných] umělců [Spolek výtvarných umělců Marold] neudeřil na gang a vzápětí neprohlásil – jsem ten a ten – jste na tolik politicky silní, abyste zodpověděli členství individua mého druhu? Nikoliv, pane presidente, já jsem se stal členem spolku pouze na základě předložených malířských prací, které nebyly tak špatné, abych mohl být odmítnut. To bylo jistě velmi špatné jednání. Pro[to] jsem se na začátku svého listu Vám, vážený pane presidente, ihned představil.
Opravdu jsem se ale nedivil, když jsem byl výborem spolku po čtrnácti dnech předvolám a vyzván, abych odevzdal legitimaci, poněvadž se prý přišlo na můj původ. Spolek prý není natolik silný (politicky) a nemůže si dovolit mým členstvím ohrozit existenci několika set dalších členů.
O věci dalo by se hovořit, kdybych z nějakého příslušného místa přinesl něco písemného, co by říkalo, že příslušná místa nemají námitek proti mému členství.
Vás, vážený pane presidente, dovoluji si prosit, abyste na základě mých prací a hlavně mé dobré vůle podpořil nebo doporučil mé přijetí ne do spolku, nýbrž do Svazu výtv[arných] umělců. Přál bych si totiž dokázat lidem druhu jakými jsou vážení členové výboru SVÚ Marold a všem těm, kteří během jednoho roku mého svobodného života zavřeli před mým původem a minulými sedmi lety vězení dveře, že nařízení o podpoře vězňů, kteří si odpykali řádně svůj trest se skutečně dodržuje a že jsou lidé, kteří na základě důkazů o dobré vůli a schopnostech člověka mého druhu nestranně podpoří.
Obrátil jsem se s mojí prosbou na Vás, vážený pane presidente – obávám se totiž, abych znovu neupadl do t. zv. nesnází. Kdybych totiž vzal Leninovy spisy a obešel několik kováříčků, zjistil bych, že statě na thema mého případu neznají, nebo snad neznají tyto [Leninovy statě] vůbec, byla by to vzhledem k mému nešťastnému původu, trestuhodná provokace.
Jurij Moravec,
ak[akademický] malíř
Zbraslav u Prahy – Hotel Vejvoda22. 2. 1954
Zdroj publikovaného dokumentu uvádíme v poznámkovém aparátu knihy Jáchymovské tábory.
