TV seriál Sandokan: mediální rituál a kolektivní paměť - ResearchWriter.cz • Rešerše a psaní

V prostředí pozdně socialistického Československa nefungovala televize jen jako zdroj zábavy, ale jako mocný nástroj utváření kolektivní paměti. Šestidílný italský televizní seriál Sandokan (1976) je tomu příkladem.

V situaci omezené mediální nabídky se jednotlivé pořady měnily v mediální rituály – pravidelné, společně sdílené události, které strukturovaly čas i sociální život. Sledování televize nebylo individuální volbou, ale kolektivním aktem: buď jste „byli u toho“, nebo jste riskovali symbolické vyloučení z vrstevnické skupiny.

Právě na těchto drobných každodenních zkušenostech lze dobře pozorovat, jak vzniká generační paměť. Jeden zmeškaný díl seriálu se mohl proměnit v sociální handicap, zatímco jeho sledování fungovalo jako vstupenka do sdíleného světa významů, emocí a příběhů. Fenomény jako Sandokan tak nepředstavovaly jen televizní zábavu, ale i klíčové momenty, skrze něž se utvářela identita celé generace.

Emilio Salgari a zrod Sandokana

Málokdo z dětí tušil, že Sandokan má za sebou téměř stoletou historii – od sešitové četby před první světovou válkou přes první filmové adaptace, protektorátní kina až po zrod italského televizního fenoménu.

Postavu Sandokana, idealizovaného malajského piráta přezdívaného „Tygr z Mompracemu“, stvořil na konci 19. století italský spisovatel Emilio Salgari (1862–1911). Je hrdinou cyklu dobrodružných knih, v nichž vede ozbrojený boj proti evropským koloniálním mocnostem – především proti britskému a holandskému panství v jihovýchodní Asii. Cyklus o Sandokanovi čítá v jádru zhruba jedenáct či dvanáct románů, k nimž se postupně přidávaly volně navazující tituly.

Salgari nikdy Asii osobně nenavštívil a své exotické světy skládal z cestopisů, námořních zpráv a dobové populární literatury – jeho „Orient“ je směsí faktů, klišé, idealizace a fantazie. Přesto nebo právě proto byla jeho tvorba pro čtenáře přitažlivá: spojovala rychlý děj, zdánlivě jasnou morální osu (stateční „domorodci“ vs. cyničtí kolonizátoři) a romantický patos.

Salgari byl typickým představitelem tzv. dobrodružné lidové četby. Jeho texty se šířily v překladu v levných sešitových edicích a oslovovaly především mládež a čtenáře mimo uznávané literární žánry. Byla to sešitová „druhá ligu“ – něco, co se čte tajně pod lavicí.

Sandokan v češtině: od monarchie k protektorátu

V českém prostředí se Sandokan objevil už za Rakousko‑Uherska. Jedním z prvních titulů byla kniha Dva tygři, česky vydaná roku 1906 a přinesla kombinaci exotického dobrodružství a secesně stylizovaných ilustrací. Krásné černobílé kvašové ilustrace populárního italského ilustrátora Alberto Della Valle (1851–1928) povýšily jednoduchou literaturu na předmět, který se dokázal přežít i v leckteré měšťanské knihovně.

Za první republiky se Salgari na český knižní trh vrací především titulem Malajský tygr (1933), jenž dále fixuje idealizovaný obraz Sandokana jako charismatického, morálně černobíle jednoznačného hrdiny – piráta, který je ve skutečnosti bojovníkem za spravedlnost a svobodu svého lidu. V české meziválečné zkušenosti, v době diskusí o kolonialismu a „malých národech“, se zde nabízela poměrně snadná paralela: malý, ohrožený kolektiv proti velké moci.

V protektorátní době vstupuje Sandokan i na filmové plátno. Roku 1943 byl v tuzemských kinech promítán italský film Dva tygři (I due tigri), ve kterém hrál Sandokana herec Massimo Girotti (1918–2003). V kontextu protektorátní kinematografie šlo o relativně „bezpečnou“ podívanou – exotické dobrodružství bez přímé politické vazby na střední Evropu, přitom technicky kvalitní italská produkce, která vyhovovala kulturní politice osy Berlín–Řím.

Pro Husákovy děti je Sandokanem pouze Kabir Bedi

Pro husákovy děti existuje samozřejmě jen jeden pravý Sandokan a to je Kabir Bedi. Výrazný indický herec, který dokonale naplňoval klišé o ramenatém bohatýrovi, jak ho ve svých románech definoval Emilio Salgari. Stojí za to si odcitovat, jak vzhled svých hrdinů vykreslil v románu Dva tygři:

„[Sandokan] seděl na veliké podušce z černého hedvábí. Byl v pravdě skvostný typ Orientálce. Byl to to muž vysoké postavy, podivuhodně vyvinutý, s překrásnou hlavou, pleti bronzové, hustých, kučeravých vlasů, černých jako havran, jež splývaly mu téměř až na ramena, s ohnivýma, planoucíma očima.

Oděn byl zcela po Orientálsku v kabátec z tmavomodrého hedvábí, zlatem prošívaný, se širokými rukávy a rubínovými knoflíky, volné kamaše a dlouhé boty do špičky.

Na hlavě měl bílý hedvábný turban s chocholem, spjatým diamantem velikosti asi vlašského ořechu, ceny zajisté nesmírné.

Jeho přítel [Yanes] pak, byl Evropan, postavy vysoké, jemných, přímo šlechtických rysů a modrých očí; černé jeho kníry počínaly mu již šedivěti, jakkoli zdál se býti spíše mladším svého společníka.

Oděn byl s vybranou elegancí, nikoli však po Orientálsku, v kabátec z hnědého sametu se zlatými knoflíky, sepjatý v bocích, s širokým pásem z červeného hedvábí, brokátové kamaše ze žluté kůže se zlatými přezkami. Na hlavě místo turbanu měl slaměný manilský širák s několika červenými hedvábnými třapci na stuze.“

Tvůrci italského televizního seriálu převzali ze Salgariho sandokanovského cyklu většinu klíčových motivů, a to se pro následný úspěch ukázalo jako klíčové:

Vztah Sandokana a Angličanky Marianne Guillonk, čili romantická láska napříč „rasovými“ a kulturními hranicemi. Literární archetyp – spojení „divokého“ piráta a „civilizované“ dívky z druhé strany mocenské barikády.
Sandokanův nejbližší spojenec Yanez de Gomera, ironický Portugalec, protiváha hrdinova patosu a současně hlas pragmatického rozumu.
Kulisy Sarawaku, Bornea či fiktivního ostrova Mompracem – exotika džungle a moře, která je rovněž směsí skutečné geografie a dobrodružného klišé. Pro čtenáře i diváky ale představují únik z každodennosti do „jiného světa“.

Šestidílný italský televizní seriál vznikl v roce 1976 v produkci italské televize RAI ve spolupráci s francouzskými, západoněmeckými a britskými partnery. Z finančního hlediska se jednalo o poměrně nákladný projekt, který se ale nakonec vyplatil.

Trojice hlavních představitelů Kabir Bedi, Philippe Leroy a Carole André splňovaly vizuální požadavky mezinárodního publika. Bedi svým exotickým původem, mužným zjevem a elektrizujícím pohledem vytvořil charismatický obraz Sandokana, který je pro mnoho diváků natolik definitivní, že už žádný jiný Sandokan být nemůže. Jemu samotnému navíc tato role přinesla obrovskou slávu a další zajímavé nabídky.

Seriál měl v Itálii mimořádnou sledovanost a podle dobových údajů ho zhlédlo až 27 milionů diváků, což v dané době představovalo rekord pro pořad tohoto typu. Úspěch se opakoval i v dalších zemích západní Evropy, kde Sandokan fungoval jako exotický romanticko-dobrodružný seriál.

V komunistickém Československu navíc stranické schvalovatele těšil i politický kontext příběhu, který rámovala kritika britského koloniálního systému. Sandokan v tomto ohledu vlastně vedl partyzánskou válku proti cizí mocnosti, která jeho zemi okupovala. Dětský divák tento antikoloniální motiv sice vědomě nevnímal, ale podvědomé vědomí boje proti „arogantním imperialistům“ bylo jednoznačné. Britští představitelé byli prezentováni negativně, vyjma Marianny, která díky lásce k Sandokanovi samozřejmě všechny politické čachry prokoukla.

Sandokan v Československu: mediální rituál a Sandokanománie

Československá televize uváděla seriál Sandokan poprvé během února a března 1983 v hlavním večerním vysílacím čase na prvním programu. Premiéra v pátek večer, opakování v sobotu okolo oběda. za situace, kdy naprostá většina obyvatel měla k dispozici pouze jeden, resp. dva televizní programy, vytvářela koncentrovaná pozornost publika k pátečním seriálům – ať už byly jakékoli – takřka „národní rituál“.

A Sandokan byl svým způsobem odpočinkový seriál pro celou rodinu s voňavou exotikou, o které mohla naprostá většina obyvatel za železnou oponou jenom snít. Jak z finančního hlediska, tak především proto, že totalitní stát udělal ze svých občanů nevolníky a jen tak je za hranice nepouštěl. Celé to působilo jako zjevení.

Seriál na řadu měsíců zažehl mimořádnou mánii. Na trhu, především na nejrůznějších poutích, se začala objevovat trička s podobiznou fousatého Sandokana, která nebyla snadno dostupná, takže komu ho rodiče sehnali, ten byl králem třídy. Nedostatek dal vzniknout nažehlovacím kýčovitým obtiskům, pod nimiž sice látka triček tvrdla, ale touha mít na hrudi svého hrdinu byla silnější. Pěvecká dvojice Stanislav Hložek a Petr Kotvald využila chytlavé hudby zkomponované duem Oliver Onions, tedy bratry De Angelis a zpívala ji s českým textem.

S lehkou nadsázkou se dá říct, že snad v každém druhém nebo třetím pionýrském oddílu existoval tehdy někdo, kdo chtěl mít přezdívku Sandokan. Tvrdilo se dokonce, že kdesi na matrice se prý jakási žena pokoušela pro své dítě vynutit jméno Sandokan jako úřední jméno, což ale samozřejmě socialistické úřady nepovolily. Dost možná to byla jen fáma, ale ukazovala, jak intenzivní součástí společenského diskurzu Malajský tygr byl.

Není bez zajímavosti, že v pohraničních regionech republiky, kde bylo technicky možné chytat polskou televizní stanici Katovice, běžel italský miniseriál už v roce 1980. Žádnou masivnější vlnu však v onom omezeném okruhu nevyvolal. Stejně tak zůstalo poměrně bez povšimnutí knižní vydání Salgariho Tygrů z Mompracemu, vydaného nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1973. Podobně zůstala pro husákovských dětí v osmdesátých letech vesměs neznámá i ostatní filmová zpracování Salgariho látky. Pozdější adaptace už zase nesplňovaly ten původní zážitek, autentický pro přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Prostě, ta skutečná pecka, tu z hlediska jedné generace byla jen jednou.

Už tehdy bylo vcelku zřejmé, že jde o seriál naivní. Ikonické scéně boje Sandokana s tygrem dokonce odmítali uvěřit i malí kluci. Na svou dobu může seriál působit vlastně docela drsně a pro mnoho pozorovatelů by mohla z dnešního hlediska řada scén vypadat jako reklama na tabákové výrobky.

Románové postavy měly své historické předobrazy

Na závěr snad ještě dodejme, že za Sandokanem i jeho protivníkem, Jamesem Brookem alias „bílým rádžou“ ze Sarawaku, stojí reálné postavy – zejména vůdce sarawackého odporu Libau Rentap (asi 1810–1870) a skutečný James Brooke (1803–1868), tj. britský dobrodruh a vládce království Sarawak na ostrově Borneo, tj. v dnešní Malajsii.

Skutečnost byla samozřejmě jiná než v románu. Rentap, jeden z inspiračních zdrojů pro románového Sandokana, nebyl ušlechtilý pirát, ale mocný kmenový náčelník. Tvrdě a nekompromisně bojoval, aby si udržel svůj vliv a tradice – včetně tehdy obávaného lovu lebek. James Brooke byl z pohledu Rentapa a mnoha místních vetřelec, který vnucoval cizí pravidla a daně. On sám o sobě pochopitelně říkal, že do oblasti přinesl pořádek a zákony a že tím zastavil násilí a chaos. – To kolonizátoři většinou tvrdí.

Použité zdroje (výběr)

Galli Mastrodonato, Paola Irene. Emilio Salgari: The Tiger Is Still Alive!. Fairleigh Dickinson University Press, Lanham (Maryland) 2024.

Stejskal, Václav: Spisovatel a socialistická skutečnost. Zlatý máj, roč 29, č. 5, 1985, s. 259–265.

Filmový kurýr 1943 • Nástup, orgán OV KSČ v Chomutově 1983 • Nedělní hlas lidu 1908 • Nová svoboda, deník KSČ pro ostravský kraj 1980, 1989 • Obrana lidu 1983 • Rudé právo 1983, 1985 • Svět práce 1976

Wikipedia.org • IMDb.com