Drahá nafta a benzin: Krize let 1973, 1979, 1990 formují dnešní energetiku

Vypadá to, že se blíží další ropná či energetická krize. Nebo že by to byl jen planý poplach? Názory se různí. Vyplatí se proto rozumět příčinám a průběhu velkých krizí posledních padesáti let a pochopit, co měly společného a čím se lišily. Pokusím se být maximálně srozumitelný, aby to bylo praktické.

Nadčasové plavidlo zní: Nepanikařme, ale buďme obezřetní. Jednotlivci i média mají tendenci se pohybovat v extrémech. Jedním z léků na vyhrocenost je vidět kontinuitu, pochopit určité zákonitosti a počítat s tím, že pro dokonalé předpovědi nemá žádný ekonom křišťálovou kouli. Znát historický kontext je ale dobrý základ.

První ropný šok (1973–1974)

Je 6. říjen roku 1973. Židé na celém světě slaví svůj nejdůležitější svátek zvaný Jom kipur, tedy česky Den smíření. Izrael je zahloubán do rozjímavé atmosféry, kterou náhle ukončil překvapivý útok arabské koalice vedené Egyptem a Sýrií na židovský stát. Vypukla tzv. jomkipurská válka. Trvala pouhých 19 dní, ale znamenala hluboký geopolitický zlom a přispěla i k první celosvětové ropné krizi. Záměrně neříkám, že ji způsobila. A vysvětlím to:

V reakci na arabský útok USA a některé další západní státy podpořily Izrael – diplomaticky, ekonomicky, vojensky. Odezva arabského světa byla rychlá a citelná. Arabští členové Organizace zemí vyvážejících ropu (tedy OPEC, resp. OAPEC [Organizace arabských zemí vyvážejících ropu]) vyhlásili nekompromisní embargo ve formě úplného zákazu vývozu ropy do zemí, které podporují stát Izrael. Dodávky černého zlata se zastavily a cena ropy vyletěla nahoru.

Nebylo to poprvé, kdy se objevila myšlenka využít ropu jako mocenský nástroj. Byla to však první široce koordinovaná a globálně účinná realizace tohoto druhu, která měla okamžitý negativní dopad na západní svět.

Nicméně – a toto je velice důležité: jomkipurská válka posloužila jako bezprostřední argument a urychlovač kroků, které se ale rodily už delší dobu. Jomkipurská válka nebyla jedinou nebo hlavní příčinou. Spíš to byla pomyslná poslední kapka, a především alibistické zdůvodnění, proč má arabský svět formální právo se vymezit proti Západu. Je totiž důležité vědět, co se dělo už pár let předtím.

Ceny ropy v závislosti na zlatu a dolaru. Ilustrační graf.

Bretton Woods (1944–1971)

V létě roku 1971 ukončily USA směnitelnost amerického dolaru za zlato. Tím fakticky rozbily poválečný systém Bretton Woods, který fungoval od roku 1944 a vycházel z pevných směnných kurzů dolaru k ostatním měnám a dolaru ke zlatu. Když USA v roce 1971 tento čtvrtstoletí fungující systém učinily nefunkčním, mezinárodní směnné kurzy se staly plovoucími a méně předvídatelnými.

No a ropa byla oceňována v dolarech. Reálné příjmy producentů ropy tak začaly klesat! A to už před vyhlášením embarga. Jomkipurská válka tak poskytla politickou legitimizaci prudkého zvýšení cen, o kterém se ale v zemích produkujících ropu uvažovalo už delší dobu. První ropný šok tak byl vyvrcholením finanční a měnové nestability, která se hromadila několik let.

Ze strategického hlediska nebylo embargo vůči Západu pouze odvetou za podporu židovskému státu, ale fungovalo jako diktát tvůrců významné části ropného trhu, kteří řekli: Rozdáme si nové karty podle nových pravidel.

Důsledky prvního ropného šoku

Jaký to mělo dopad? Dramatický! Přišlo skokové zvýšení cen ropy na čtyřnásobek oproti cenám původním. Některé západní státy se snažily zavádět úsporná opatření typu „neděle bez aut“, přídělové systémy na benzin apod. Ekonomiky začaly stagnovat, zatímco ceny rostly. Stagnace a inflace, čili tzv. stagflace. Především to byl ale psychologický šok. Bolestné procitnutí z faktu, že západní svět je tak zásadně závislý na politicky nestabilním regionu.

Kontrolní otázka: Když se ropa důsledkem embarga neměla vyvážet do západních zemí, co se tedy prodávalo za ten čtyřnásobek? Odpověď je velice důležitá pro pochopení jednotlivých inflačních vlivů.

Arabské embargo se totiž primárně zaměřilo na Spojené státy, Nizozemsko a některé další spojence Izraele, zatímco jiné západní státy, které se tvářily zdrženlivě (například Francie nebo Británie), mohly v jisté míře nakupovat i přeprodávat a nečelily úplnému zastavení dodávek. Tím vznikl prostor pro nové marže, přeprodávání a různé spekulace. A všechno se navíc začalo účtovat podle nového ceníku, který v prosinci 1973 odhlasoval kartel OPEC. Nově se už neprodávalo za původní 3 USD/barel, nýbrž za ceny od 12 USD výše. K tomu se přidala panika na burzách a nejistota ohledně budoucího vývoje. A někteří prodejci samozřejmě začali okamžitě zvyšovat cenu pohonných hmot, bez ohledu na to, že ještě nějaký čas doprodávali staré zásoby.

Samotné arabské embargo na prodej ropy bylo z logiky věci ukončeno už v březnu 1974. Účel, tedy nový ceník, změna sazeb a varování Západu, byl splněn. Americký vyjednavač Henry Kissinger – protože prezident Nixon tehdy musel hasit aféru Watergate – tedy Kissinger vyjednal dohody mezi Izraelem, Egyptem a Sýrií. Ropa začala opět proudit do západního světa, pochopitelně za nové ceny, které se již nikdy nevrátily na úroveň před říjnem 1973.

Energetické krize 1973-2023. Ilustrační graf.

Poučení západního společenství

Dlouhodobý efekt byl zásadní: Západní státy si naplno uvědomily, že jsou rukojmím problematického blízkovýchodního regionu, a začaly masivně investovat do těžby na Aljašce, v Mexiku a v Severním moři. Druhý dech chytily jaderné elektrárny (především ve Francii). Byla založena Mezinárodní energetická agentura (IEA) a zvláštní důležitost si získala skupina G5 (dnešní G7) coby skupina nejmocnějších ekonomik Západu. Její zárodek měl počátky už před ropnou krizí, ale po ní se G5 ukázala tím víc jako klíčová.

No a z pohledu každodennosti běžného obyvatelstva došlo ke změně v cenách pohonných hmot, ale také na silnicích, kde se vedle velkých amerických bouráků začaly v čím dál větším počtu objevovat automobily s úspornější spotřebou.

První ropná krize byla velice bolestivá, ale z hlediska mezinárodního hospodářství zároveň ozdravná. Přispěla k modernizaci průmyslu, k lepší komunikaci a koordinaci Západu a potvrdila, že v arabském světě existují hráči, kterým jde primárně o ekonomické zájmy a mezinárodní stabilitu. Že se národy nedokáží na zvyšování efektivity dohodnout nějakým civilizovanějším způsobem, to je věc druhá.

Druhý ropný šok (1979–1980)

Zatímco první krize v roce 1973 byla politicky řízeným embargem, druhá krize, která přišla o šest let později, byla tržním kolapsem vyvolaným chaosem v Íránu. Islámská revoluce v Íránu a následná válka mezi Irákem a Íránem vyřadily z provozu některé velké těžaře. Svět přišel o část dodávek a trhy zpanikařily. Firmy i státy začaly ve velkém nakupovat a cena ropy rychle rostla.

Jaké byly bezprostřední dopady? Psychologie strachu a rekordní ceny. Ačkoli byl Západ oproti první krizi v určitých směrech připravenější, pro běžné lidi byla druhá krize ještě dražší než ta první. Cena ropy se vyšplhala zhruba na 35–40 dolarů za barel (připomínám, že o dekádu dříve se prodávala za 3 USD/barel). V přepočtu na kupní sílu to byla cena rekordní.

Ukázalo se, že problém nemusí přijít jen z politického rozhodnutí „zastavíme dodávky“, ale i z vnitřních převratů a válek v těžařských státech. Silně to urychlilo konec velkých žíznivých amerických aut a posílilo nástup úsporných japonských vozů, jako byly Toyota a Honda.

Dlouhodobé změny? Deregulace, strategické rezervy a další související změny. V USA se postupně uvolnila kontrola cen ropy, aby domácí trh mohl lépe reagovat na výkyvy. Začaly se budovat velké státní zásoby ropy v podzemních skladech, aby bylo během krizí z čeho brát. Zároveň se ještě více investovalo do těžby mimo Blízký východ, takže vliv OPEC na cenu postupně oslabil.

Zatímco rok 1973 byl lekcí z geopolitiky (ropa jako zbraň), rok 1979 byl lekcí z tržní zranitelnosti (ropa jako oběť revoluce, válek a paniky na komoditních trzích). Svět byl v roce 1979 připraven lépe institucionálně, ale hůře psychologicky a ekonomicky. Zatímco v roce 1973 šlo z určitého pohledu o blesk z čistého nebe, v roce 1979 už existovaly mechanismy obrany, které však čelily mnohem drsnější realitě.

Krize posledních let

V pozdějších letech přišly ještě další otřesy: V roce 1990 tu byla krize spojená s válkou v Perském zálivu, když irácký diktátor Saddám Husajn napadl sousední Kuvajt. Následovaly mezinárodní sankce a výpadek dodávek z Iráku a Kuvajtu. Ceny ropy krátkodobě vystřelily, ale trhy už byly lépe připravené. Ostatní producenti rychle zvýšili těžbu. Západ ukázal, že umí zasáhnout vojensky (operace Pouštní bouře) i ekonomicky (uvolňováním strategických zásob ropy). I tak se ale znovu potvrdilo, že význam Perského zálivu pro světový trh s ropou nelze snadno oslabit.

V letech 2007–2008 přišel ropný „supercyklus“. Trh s ropou už neovlivňoval jen fyzický nedostatek barelů. Vedle obrovského hladu po energii v rostoucí Číně a Indii začali s ropou ve velkém obchodovat i finanční investoři na burzách. Ceny vystoupaly až ke zhruba 140 dolarům za barel, tedy do extrémů, které ne vždy odpovídaly reálnému stavu nabídky a poptávky. Rekordní ceny energií tak zatížily peněženky domácností i firem těsně předtím, než vypukla velká světová finanční krize způsobená problémy bank a hypoték. To urychlilo hledání nových cest: nástup elektromobilů, investice do obnovitelných zdrojů a břidlicovou revoluci v USA.

V Evropě se zároveň naplno projevil vztah plynu a politiky. Už v letech 2006 a 2009 Rusko omezilo dodávky plynu přes Ukrajinu, což postihlo i řadu zemí EU. Skutečnost, že plyn může být stejně účinný nástroj tlaku jako ropa v 70. letech, se pak znovu potvrdila po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022.

Zatímco v letech 1973 a 1979 byla symbolem krize benzinka, v roce 2022 to byl plynový kotel.

Půlstoletí energetických otřesů (1973–2023)

1973 – Ropa jako zbraň: Embargo OAPEC, šok z nepřipravenosti a fatální závislosti na dovozu.
1979 – Ropa jako oběť chaosu: Íránská revoluce a následná válka, výpadky dodávek a nekontrolovaná panika trhů.
1990 – Ropa jako důvod k zásahu: Invaze do Kuvajtu, krátký cenový skok, velká vojenská reakce Západu a aktivace strategických rezerv.
2008 – Ropa jako finanční bublina: Hlad asijských tygrů po energii a spekulace na burzách, cena rekordních 147 USD za barel.
2022 – Plyn jako zbraň: Konflikt Ruska s EU, politický tlak přes plynovody a drastický růst cen elektřiny a tepla.

Co tedy dnes spolehlivě víme? Jaké je hlavní poučení?

Závislost = zranitelnost. Je to stále stejný vzorec: Vysoká závislost na jednom regionu, jedné trase nebo jednom dodavateli znamená riziko. Stačí šok – válka, embargo, spor – a ceny letí vzhůru.
Panika zdražuje krizi: Strach a spekulace nafukují ceny víc než samotný fyzický nedostatek. I kdyby skutečné výpadky byly relativně malé, tak strach, předzásobování a spekulace z nich udělají cenový požár.
Politika a trhy se navzájem zesilují: Politické rozhodnutí (embargo, válka, spor o tranzit) spustí reakci trhů, která problém často znásobí a přenese ho do peněženek lidí.
Diverzifikace a úspory – to je zřejmě jediná skutečně účinná obrana proti energetickému vydírání.

Ať už budou státy v blízké budoucnosti více či méně efektivně diverzifikovat zdroje i trasy, je rozumné počítat s tím, že další krize dříve či později přijde. Civilizace bude muset kombinovat dvě věci: úspory a efektivitu. Co se efektivity týče, zatím každá krize nastartovala nějaké inovace – od úspornějších aut po nové zdroje energie. S úsporami je to naopak problém. Hédonická společnost se totiž dobrovolně uskromňovat příliš neumí, respektive nechce.