V Epstein files mají někteří příznivci konspiračních teorií tendenci hledat – vedle zneužívání moci, otroctví a budování vlivu – i určité téměř sadistické rituály. Jako by samotné zneužívání a otrokářství nestačilo. Podstatou Epsteinových zločinů byl vysoce efektivní systém zneužívání moci. Třeba se postupem času prokáží ještě další zločiny – špionáž, praní špinavých peněz, mučení či vraždy. Často ale platí, že realita je mnohdy mrazivější svou „zdánlivou“ banalitou. Určitou představu nám dává minulost.
Epstein: Architektura beztrestnosti
Některým lidem jako by nestačilo, co všechno Epstein prokazatelně dělal, a eskalují své představy do dalších obvinění. Mají tendenci očekávat hororovou estetizaci, větší konspirační význam a rozsáhlejší zločinecký syndikát. Tím ale banalizují zneužívání dětí a dívek, které se prokazatelně stalo.
Aktuálně se nezdá, že by Epstein organizoval okultní kroužek. Podstatou jeho zločinů byl vysoce efektivní systém zneužívání moci v úzkém elitním kroužku uvnitř širších elit. Sexuální násilí bylo platidlem a nástrojem k utužování loajality. Tento fakt sám o sobě je hrozný. Není proto nutné hledat a šířit spekulace o větším hororovém „filmovém zlu“ se satanistickými obřady a konzumací lidského masa, které někteří komentátoři vyhlížejí, aniž by k tomu měli spolehlivý důkaz. Základem epsteinovského a prokázaného zla je krutý fakt, že systém lze korumpovat obyčejným luxusem, zneužíváním moci, otroctvím a pocitem beztrestnosti.
Díky desítkám výpovědí, soudních dokumentů a trestním rozsudkům dnes není pochyb o tom, že Epsteinova síť stála na systematické manipulaci a násilí páchaném na dívkách a mladých ženách, které byly drženy jako otrokyně a duševně mrzačeny.
Někteří Epsteinovi hosté – z jeho úzkého elitního kroužku uvnitř širší elity – nevnímali oběti jako lidské bytosti, ale jako položku v servisu, podobně jako catering nebo posádku letadla. Epstein vytvořil prostředí, kde se morální kompas elit vypnul výměnou za přístup k vlivu. Nehledejme v tom žádné komiksové nebo filmové temné spiknutí. Je to strukturální selhání charakterů.
Neznamená to, že k pokusům o ritualizaci násilí nebo k nárůstu jeho intenzity nemohlo docházet. S jídlem roste chuť. Když se excesy stanou standardem, je pouze otázkou času, kdy někdo z elitářského hecu nebo pod vlivem omamných látek posune hranici nechutností o krok dál. Ven z kruhu se tajemství dostat nesmí, protože funguje jako nástroj vnitřní soudržnosti. Abychom taková rizika lépe pochopili, pojďme se podívat na několik různorodých případů z minulosti.
Zvrácené kauzy starověku a středověku
Ze starého Říma pocházejí vyprávění o orgiích císaře Tiberia v jeskyních na Capri nebo o monstrózních nemravnostech císařů Caliguly a Nera. Širší veřejnosti jsou známy prostřednictvím pikantních románů a filmů. Moderní historikové naopak varují, že přesně vlastně nevíme, co se na dvorech těchto císařů dělo, protože zprávy o orgiích často pocházely z per politických oponentů. Na druhou stranu, sex byl ve starověkém Římě přítomen téměř všude. Falický pomník byl, zjednodušeně řečeno, na každém náměstí a kdekdo ho nosil jako přívěsek. Nevázaná autoritářská rozkoš, jako demonstrace vrcholné politické moci, do takového prostředí trefně zapadá.
Křesťanská morálka středověku sice sexualitu svázala přísnými pravidly, ale o to výbušnější byly případy, kdy tato pravidla selhala. Typickým příkladem je papež Alexandr VI. Borgia a tzv. „kaštanová hostina“ z roku 1501. Podle deníku tehdejšího papežského ceremoniáře Johanna Burcharda se v Apoštolském paláci v Římě konala sešlost s účastí zhruba padesáti kurtizán k pobavení tamních elit. I v případě této události je problém ji spolehlivě doložit, protože kromě jediného deníkového záznamu se o ní jiné prameny nezmiňují.
Na druhou stranu Burchardův deník Liber notarum je obecně považován za důležitý historický pramen. Určitě v něm mohou být nepřesnosti, ale situaci příliš nezmění, i kdybychom připustili, že na hostině nebylo prostitutek padesát, ale třeba jen pět. Jisté je, že rod Borgiů měl v období Alexandra VI. velmi špatnou reputaci. Na zneužívání moci katolickým klérem upozorňovalo na přelomu středověku a novověku hned několik odvážných nezávislých kazatelů.
Rozsah morálního úpadku tehdejších elit můžeme dokumentovat i na skutečnosti, že v průběhu kostnického koncilu, který počátkem 15. století mimo jiné odsoudil k smrti Jana Husa, působilo v Kostnici vedle mnoha představitelů státu a církve k jejich službám také 700 až 1 500 prostitutek. To je silný morální protiklad, uvážíme-li, že koncil se sešel, aby řešil reformu fungování církve. Symbolika hříšného Babylóna, který smilní duchem i tělem, nemohla být jednoznačnější.
Podsvětí a elity na dvoře Ludvíka XIV.
V 17. století otřásla francouzským dvorem „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. tzv. travičská aféra. Vyšetřování odhalilo síť věštkyň a travičů – spiklenců, kteří určité části aristokracie dodávali jedy, potratové přípravky a různé magické služby. Šířily se fámy o démonské síti, do které byli zapojeni někteří představitelé šlechty, zatímco jiné šlechtice měla tato skupina travičů zabíjet. Jednou z obětí měla být i králova milenka Angelika de Scorailles, která se o tři století později stala inspirací pro sérii populárních francouzských filmů.
Během vyšetřování padla v rámci výslechů – často pod tlakem a za použití mučení – i obvinění z tzv. černých mší, do kterých měla být zapletena i oficiální králova milenka Madame de Montespan. Původně kriminální skandál tím začal v širokých lidových vrstvách zpochybňovat legitimitu samotného krále. Lidé se ptali: Jak je možné, že se toto trpí na dvoře panovníka, který o sobě tvrdí, že byl na trůn ustanoven Bohem?
Právě stylizovaná scéna s Madame de Montespan ležící na oltáři, nad nímž mělo být obětováno novorozeně, patřila k nejúděsnějším momentům v jinak romantickém filmu Angelika a král (1966). Do jaké míry byla de Montespan do sítě zapletena, se již zřejmě nedozvíme. S velkou pravděpodobností si u travičů kupovala „nápoje lásky“, aby neztratila královu náklonnost. Zda se účastnila i černých mší, zůstává otázkou. Král Ludvík XIV. – ve snaze zachránit reputaci království – nechal řadu soudních spisů spálit.
Dvacáté století a „šedá zóna“ umělců a intelektuálů
Dvacáté století v několika vlnách dynamizovalo sexuální volnost a rozmělnilo dřívější představy o tom, co je normální, vhodné či trestné. Požitkáři dostali zcela nové možnosti.
Mohli bychom zde probrat celou řadu jen těžko pochopitelných excesů druhé poloviny 20. století, kdy společnost, názoroví vůdci, tvůrci zábavy, morální i právní autority ztráceli schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a neměli chuť se zastávat údajných obětí sexuálních zločinů. Zvlášť, když by to znamenalo pustit se do boje s určitými elitami. Systematicky také docházelo k pokusům o normalizaci některých zvrhlostí.
V 70. letech 20. století bylo natočeno hned několik celovečerních filmů, které pod rouškou údajného umění zobrazovaly nejrůznější zvrácenosti s tvrzením, že je to umělecky nutné. Sexuální násilí a sadismus estetizovaly tak explicitním způsobem, že veřejné promítání těchto filmů je v některých zemích dodnes zakázáno. Už sama jejich legální existence a možnost si je promítat v rámci uzavřených komunit ale posouvá hranice společenské únosnosti určitým směrem.
Ve stejné době vznikly ve Francii (1977 a 1979) otevřené dopisy a petice, které zpochybňovaly tehdejší věkovou hranici souhlasu a obhajovaly muže, kteří měli nebo chtěli mít sex s dětmi. Mezi signatáři těchto dokumentů, které se snažily legitimizovat zneužívání mladých dívek, bylo hned několik velice významných francouzských intelektuálů – například Michel Foucault, Jacques Derrida či Jean-Paul Sartre.
Významné francouzské osobnosti té doby o svém predátorském chování otevřeně psaly a byly oslavovány tamní literární elitou. Například uznávaný spisovatel Gabriel Matzneff v roce 1974 napsal: „Spát s dítětem je svatá zkušenost, okamžik zasvěcení, posvátné dobrodružství.“ Pedofilové byli částí intelektuální francouzské elity považováni za diskriminovanou menšinu.
Příznačné je, že když se některá z obětí ozvala, nedostalo se jí společenského zastání, ale naopak výsměchu a pohrdání, nebo neochoty záležitost jakkoli medializovat. Teprve nedávno došlo ve Francii k určitému společenskému procitnutí a revizi těchto postojů. To ovšem neznamená, že dřívější linie nemá už žádné zastánce.
Případ Marc Dutroux a všeobecná krize důvěry
Belgie čelila v 90. letech hluboké krizi důvěry kvůli případu sériového vraha, násilníka a pedofila jménem Marc Dutroux, který unášel a zneužíval děti a mladé dívky a některé z nich zaživa pohřbil. Selhání policie a mizení důkazů vedlo k masovým protestům; tzv. Bílý pochod v roce 1996 přivedl do ulic statisícový dav. Dutroux naznačoval existenci sítě kontaktů do vyšších politických pater. Ačkoliv se přímé napojení elit neprokázalo, procesní pochybení vytvořila v belgické společnosti pocit, že systém ukrývá pachatele z vlastních řad.
Specifickou kapitolu představuje svědectví Anneke Lucas, která tvrdí, že byla obětí rituálního zneužívání v rámci této sítě. Její vyprávění je silné, avšak některé části vzpomínek vyvolávají u forenzních specialistů pochybnosti z hlediska časové souslednosti i psychologie (tzv. vytěsněné vzpomínky vyvolané terapií). Je seriózní zmínit, že o části jejích obvinění se vedou spory, aniž by se tím zpochybňovalo prožité trauma.
Stejně tak je třeba počítat s tím, že někteří prominentní pachatelé trestu uniknou, jako například britský moderátor Jimmy Savile. Aureola celebrity a styky na nejvyšších místech mu zajišťovaly dokonalé krytí až do smrti v roce 2011. Obvinění byla přehlížena s poukazem na „právo hvězd“ a jejich manýry.
V kontextu Epstein files možná dojde k dalším odhalením, možná nikoliv. Ke zneužití moci totiž není nezbytně nutné hororové divadlo. Stačí kriminální cynismus, peníze a systém, který se raději dívá jinam. Nezapomeňte, že to nejděsivější často není vizuálně temné, ale naopak organizačně banální a společensky přehlížené.
Použité zdroje (výběr)
Greer, Chris – McLaughlin, Eugene: A Paedophile Scandal Foretold: Sir Jimmy Savile, Child Sexual Abuse and the BBC. In: British Society of Criminology Newsletter, 71, 2012, s. 7–11.
Greer, Chris – McLaughlin, Eugene: The Sir Jimmy Savile Scandal: Child Sexual Abuse and Institutional Denial at the BBC. In: Crime Media Culture. An International Journal, 9(3), 2013, s. 243–263.
Nathan, Debbie – Snedeker, Michael: Satan’s Silence. Ritual Abuse and the Making of a Modern American Witch Hunt. New York, 1995.
Onishi, Norimitsu: A Victim’s Account Fuels a Reckoning Over Abuse of Children in France. The New York Times, 7. 1. 2020, Updated 16. 3. 2021.
Otgaar, Henry – Howe, Mark L. – Patihis, Lawrence – Merckelbach, Harald – Lynn, Steven J. – Lilienfeld, Scott O. – Loftus, Elizabeth F.: The Return of the Repressed. The Persistent and Problematic Claims of Long-Forgotten Trauma. In: Perspectives on Psychological Science, 14, 2019, č. 6, s. 1072–1095.