S koncem kalendářního roku je to opět čas novoročenek. Některé jsou vtipné, jiné univerzální. Někdo dostane jednu či dvě, jiný je téměř zasypán marketingovými emaily. Pojďme se na to podívat z praktického hlediska.
V první řadě musíme rozlišovat „Vánoční přání“ a „Novoročenku“. Obojí lze samozřejmě spojit do jednoho, v principu jde ale o dvě různé karty.
Novoročenka alchymisty – Michael Maier
Nejstarší známá karta s vánočním přáním pochází zřejmě z roku 1611. A světe, div se, má českou stopu. Nemusí být nutně historicky první, ale je nejstarší známá dochovaná vánoční karta.
Michael Maier, německý alchymista, lékař a učenec, sloužil tehdy už dva roky jako rádce císaře Rudolfa II. na jeho dvoře v Praze.
Jak ale dobře známe víme z filmu Císařův pekař – Pekařův císař, vstřícnost Rudolfa II. k alchymistickým učencům byla vrtkavá a dočasná, neboť měl většinou větší očekávání, než byli jeho alchymisté schopni splnit. A tak se i pozice Michaela Maiera na jaře roku 1611 zhoršila. Budoucnost byla nejistá a Maier si začal připadat jako vězeň na Pražském hradě, takže prostě jednoho dne z Prahy zmizel. – Po anglicku, řekli bychom – a nebudeme daleko od pravdy, protože, kam jinam z tehdejší Prahy jít, samozřejmě přes Nizozemsko… než do Anglie.
Někdy v závěru roku 1611 už asi Maier v Anglii byl, protože anglickému králi Jakubovi I. (to je ten, který má na svědomí tzv. Bibli krále Jakuba) … tak tomuto králi poslal prchající, z Prahy prchající Michael Maier k Vánocům 1611 dodnes dochovanou nejstarší známou kartu s přáním všeho nejlepšího. Jistě diplomatická snaha na tamním dvoře co nejlépe začít…
Na Rudolfa II, alchymii a Michaela Maiera se blíže podíváme někdy příště, takže prosím dejte odběr našeho kanálu a prosím taky palec a nějaký hezký komentář dolů pod video. Nás teď zajímají vánoční a novoroční karty, takže pojďme dál. ||
Novoročenka anglického úředníka – Henry Cole
Tradice zasílání vánočních přání, jak ji známe dnes, má své kořeny ve zvycích vyšší společnosti k polovině 19. století. Třeba v Anglii je za „vynálezce“ první komerční tištěné vánoční karty považován Sir Henry Cole (1808–1882), který v roce 1843 nechal v Londýně vytisknout první sérii přání, aby si ušetřil čas s ručním psaním dopisů.
Rozmach vánočních karet totiž přicházel právě s rozvojem průmyslu, kapitalismu a konzumu druhé poloviny 19. století, v Česku pak od konce 19. století. Vánoční přání už nebyla vyhrazena pouze urozeným a bohatým, ale začala být i součástí života středních vrstev, pokud jim tak chceme říkat, které se snažily napodobovat šlechtu a boháče.
Barvotiskové pohlednice zažívaly svou zlatou éru a poslat svým nejbližším kartu z papírnictví stálo jen pár drobných a trochu času. Teprve v tomto období, tedy řekněme před nějakými 100–150 lety, se karty s přáním klidného konce roku staly i v Česku běžnou společenskou zvyklostí. Malované a zdobné Vánoční karty byly součástí koloritu vánočního sentimentu a touhy po hledání klidu a pokoje.
Naproti tomu, jestli jste v Česku a dostanete vánoční kartu i v těchto dnech, je to spíš výjimečné. V české kotlině mají totiž silnou tradici „novoročenky“. Zatímco karta s přáním hezkých Vánoc po dekády akcentovala náboženské vánoční svátky, novoročenka upíná pozornost na přání osobních úspěchů v následujícím roce. A i v tomto směru je česká stopa zajímavá:
Novoročenka top managera 19. století – hrabě Karel Chotek
Jsme na začátku 19. století a zajímá nás hrabě Karel Chotek z Chotkova a Vojnína, nejvyšší purkrabí Českého království, tedy něco jako předseda vlády nebo spíš guvernér podléhající pouze rakouskému císaři Františkovi.
Mimochodem, je to ten Chotek, který byl dědečkem té Žofie Chotkové, která zahynula na následky atentátu v Sarajevu roku 1914. Ale to bychom odbíhali…
Nás teď zajímá hrabě Chotek – mimořádně činorodý člověk. Vrcholový manažer své doby, který inicioval realizaci mnoha pražských staveb, bez kterých bychom si dnes hlavní město nedokázali představit. I díky němu vzniklo v Praze třeba Františkovo, dnešní Smetanovo nábřeží, Chotek měl prsty ve stavbě prvních řetězových mostů, rozvoji silniční sítě i v budování parků – např. Chotkových sadů.
Chotek jako top manažer své doby neměl moc chuti trávit čas zbytečnostmi. A to byl problém, protože společenská vrstva, ve které žil, vyznávala určitou etiketu. Podle zvyklostí, které byly pro člověka z vyšších a nejvyšších vrstev závazné, patřilo se například navštíviti všechny důležité osoby sobě známé či obchodem propojené v období vánočních svátků. Představte si to: desítky paláců, hodiny v drkotajícím kočáře, stovky zdvořilostních frází.
Tvrdí se, že Chotek údajně kolem roku 1827, tedy krátce poté, když byl jmenován do funkce nejvyššího purkrabího, začal místo těchto formálních a nekonečných návštěv v období svátků rozesílat tzv. „omluvenky“ neboli „gratulační lístky“.
Novoročenka klasicistního rytce – Josef Bergler
Chotkův gratulační lístek jsme neviděli, takže bychom prozatím byli opatrní. Uritě není pravdou, jak se někdy říká a píše, že by byl Chotek „vynálezce“ novoročenky. Jisté totiž je, že pražský klasicistní rytec Josef Bergler, u něhož si prý Chotek nechal zhotovit grafiku pro svou první omluvenku, zhotovoval tehdy pro svou potřebu novoročenky už řadu let.
Tady je třeba Berglerova novoročenka k novému roku 1807…
a tady 1809: Přeji všem mnoho štěstí a sobě jedny takové boty…
Byl vtipný pan Bergler…
A starý rok 1809 ať roztrhají psy a kočky, máme rok 1810.
Tohle je zajímavé: Bei so hellen Lampen schein, Sollt der Mensch kein Maulwurf sein (1823) Tedy něco jako Pod jasnou lampou člověk, by neměl být jak krtek.
No, raději co to asi znamená v přeneseném smyslu: Nenechte se v novém roce vést slepotou, nevědomostí či úzkým pohledem.
– Tak to bychom si mohli posílat navzájem všichni a každoročně.
Čili, Bergler měl v novoročenkách praxi. Chotek určitě nebyl jejich vynálezce. Možná, možná si u něj nechal nějakou svou první novoročenku zhotovit. Jisté je, že Chotek svým charakterem patřil mezi jedince, které by něco takového mohlo zajímat. Byl příznivcem progresivních novinek, navíc musíme vnímat mezinárodní kontext, kde se už přání tohoto typu také začínaly objevovat.
No a navíc, pokud Chotek skutečně patřil k propagátorům novoročenek, jak mu to přisuzuje tradice, byl jediný nebo jeden z mála, kdo si mohl ze společenského hlediska dovolit novoročenku používat vůči komukoli z království. Byl nejvyšším zástupcem panovníkem v zemi. Takže jednak měl málo času a jednak mohl komukoli říci „Přeju vám štěstí, ale nejezděte ke mně a já nepřijedu k vám. Máme práci.“ případně „Nestojíte mi za to.“
Přijmeme-li tuto pracovní a jistě možnou hypotézu, že hrabě Chotek byl aktivním propagátorem novoročenek, byly to novoročenky, které měly určitou váhu. Nebyla to hromadná SMS, hromadný email, byl to kus umění, který říkal: „Jste mi vzácní, posílám tuto grafiku, ale zároveň jsem časově limitován, což mi neumožňuje vás navštíviti.“ – Čím vznešenější text a kvalitnější papír, tím vyšší byl status odesílatele.
Pour Féliciter (P. F.)
Jestli už přímo Chotek napsal ono francouzské Pour Féliciter (pro poblahopřání) neboli P. F., to bychom spíše pochybovali. V závěru 19. století to už ale bylo na blahopřejných kartách běžné. Měšťanská společnost nezahálela a z předtištěných přání se stal průmysl.
Zamilovali si je pochopitelně obchodníci, kteří koncem roku začali na svých trade cards, přát nejen Veselé Vánoce, štědrého Ježíška, ale i šťastný Nový rok, lepší byznys, pokrok a budoucnost, protože … to bylo úplně jedno. Pro ně to byla především reklama. Že hned za údajnou oslavou narození Spasitele následuje administrativní datum nového roku se jim takříkajíc hodilo do krámu.
O pár dekád později pak tomu všemu nasadila korunu éra vnuceného komunistického ateismu, která prosazovala spíše novoročenky namísto prvorepublikových karet s andělíčky a zvonečky.
No a dnes, s rozmachem elektronické komunikace se přání všeho univerzálního stalo jedním z pravidelných vrcholů marketingové komunikace. Na druhou stranu, pokud jste od někoho z přátel dostali osobní PéeFko, s kterým si snad dal i určitou práci, je to velice milé.
Praktická historie
Kdo z vás chcete něco vysloveně praktického, když se v historii snažíme hledat praktické poučení, pak: Nechoďte s davem a pokud máte pocit, že je určitá zvyklost prázdným, zdvořilostním rituálem, předefinujte si ji. Udělejte něco, co bude autentické a má to podle vás smysl. Méně je někdy více.
Nemusíte odepsat a telefonovat všem. Místo 150 formálních přání se lze soustředit na kvalitní čas věnovaný několika lidem. A klidně to nemusí být 1. ledna ale třeba až v polovině ledna nebo února. Skutečný vztah se totiž nenaplňuje v den, kdy to nařizuje kalendář nebo autoritativní etiketa, ale tehdy, když je to upřímné.
Použité zdroje (výběr)
Bauer, Zdeněk: Historie novoročenky. Interní studie. Praha 2014.
Guth-Jarkovský – Jiří Stanislav: Společenský katechismus. Rady a pokyny, kterak chovati se ve společnosti, na ulici i na místech veřejných a kterak vésti sobě při různých příležitostech společenských jako při návštěvách, svatbách, pohřbech, hostinách, plesech atd., jak vhodně úbor svůj zaříditi, jak slušně hovořiti a vůbec kterak vyhověti rozmanitým formám společenským. Díl I., Ve společnosti. Třetí, rozmnožené vydání. Nakladatelství Hejda & Tuček – knihkupectví, Praha [1914].