V posledních dnech se českými médii prohnala zpráva, která zřejmě měla šokovat veřejnost: populární komik Felix Holzmann (1921–2002) sloužil ve Wehrmachtu. Bulvární Blesk musel hned jedovatě napsat: „Důkaz o temném tajemství baviče Felixe Holzmanna: Za války sloužil nacistům! Skončil v ruském gulagu…“ A na sociálních sítích začalo velké divení, jak je to možné, vždyť Holzmann „byl přeci Čech jak poleno“…
Celou lavinu přitom spustila drobnost: Historici ústeckého muzea dohledali k výstavě Námořníci českých zemí a Ústecka několik archiválií, které potvrzovaly, co se už dávno vědělo: Felix Holzmann, pocházející z českoněmecké rodiny v pohraničí, musel za války narukovat do německé armády a sloužil u dělostřelectva.
Dobové dokumenty odhalily i několik doplňujících detailů. Je to regionální zajímavost, ale nic šokujícího. Bouři ve sklenici vody udělala z celé události až některá média. Jaká je tedy skutečnost?
Český Němec Felix Holzmann
Rodina Holzmannových žila v severozápadním pohraničí Čech. Na podzim roku 1938 tuto oblast zabrala německá Říše. Protože rodina přijala německou národnost, podléhal mladý Felix říšskoněmecké branné povinnosti. V souladu se zákony, které byly s plnou vážností akceptovány i po válce, byl po vypuknutí druhé světové války povolán do Wehrmachtu.
Tato skutečnost sama o sobě neznamená nic nezákonného. Byla to situace, s níž se museli vypořádat několik tisíc mladých mužů v zabraných oblastech Čech, Moravy a Slezska. Naprostá většina z nich se okolnostem podvolila. K odepření vojenské služby se zcela vzácně odhodlali jenom jednotlivci. Za odepření nástupu do armády totiž během války hrozil trest smrti a málokdo měl tak zásadní odpor k vojně, aby zariskoval koncentrák nebo popravu.
Proč Holzmann o válečných událostech nemluvil
Holzmann o své vojenské službě ve Wehrmachtu nikdy veřejně nemluvil, a je to zcela pochopitelné. bylo by však nemístné to označovat jako zatajování. Holzmann se prostě k oněm smutným rokům svého života nerad vracel. Nebyla to veselá doba a nebyly to radostné okolnosti. Navíc poválečný společenský diskurz „sudetské Němce“ značně démonizoval, takže vzpomínat na společnou historii německých rodin v Československu nebylo taktní ani prozíravé.
Mimoto, Holzmann byl komik; chtěl lidi bavit, a ne v nich otevírat traumata. Pokud s někým své válečné zážitky sdílel, bylo to jen s několika blízkými lidmi své generace. Ti totiž historickému kontextu válečných let rozuměli a měli pochopení. Jedním z takových byl František Budín (1924–2020), konferenciér a komik, který po jistou dobu s Holzmannem tvořil společný umělecký tandem.
Na celorepublikové úrovni zřejmě jako první publikoval informace o Holzmannově službě v německé armádě a krátkém poválečném věznění v sovětském zajateckém lágru novinář Ondřej Suchý. To bylo před asi patnácti lety. Od té doby lifestylová média tuto informaci v nepravidelných intervalech recyklují. Ondřej Suchý také potvrdil, že František Budín patřil k těm několika, kteří to o Holzmannovi věděli.
František Budín, uprchlík ze Sudet
Osudy Františka Budína z období války a okupace jsou vůči Holzmannovi zajímavým paradoxem své doby. Také Budín totiž pocházel z pohraničí, ovšem z české rodiny, takže spolu s rodiči po záboru Sudet pohraničí opustil. Pocházel z Ústí nad Labem, odkud odešel do vnitrozemí, konkrétně do Kralup nad Vltavou.
Zdejší dočasný pobyt byl pro uprchlíky ze Sudet poměrně traumatizující. Od místních si museli vyslechnout množství kritických poznámek: ‚Proč prý se v těch Sudetech s těmi Němci nějak nedohodli? Vnitrozemí přece na takovou přívalovou vlnu českých uprchlíků nemá kapacity…‘ Po návratu do Ústí nad Labem v roce 1945 je prý ve městě vítali titíž lidé, kteří je o několik let dříve z pohraničí vyháněli.
Trivializace historických témat
Největší škodou je, že když už média vytáhnou takový příběh, nemají zájem z něj vytěžit nějaký praktický užitek. Nechají o žít vlastním životem jako triviální, resp. senzační historiku. A to přitom právě uběhlo 80 let od konce druhé světové války a příležitost pro nadčasové příběhy s varováním nebo morálním apelem budoucím generacím se sama otevírá.
Příběh Felixe Holzmanna není sice historickým vele objevem, ale aktualizační potenciál bezpochyby obsahuje. Může být například varovnou připomínkou doby, kdy lidé českoněmeckého původu, ať už se rozhodli jakkoli, vždycky z toho mohli mít nějakou potíž.
Je to lekce pro dnešní dobu, kde předsudky a složitá historická dědictví stále ovlivňují vztahy mezi národy a jednotlivci. Všichni bychom se měli učit chápat komplexnost minulosti a vyhnout se jejím zjednodušeným interpretacím, které mohou vést k chybným závěrům.
A je to taky krásný příklad dvou mužů, kteří spolu neměli problém spolupracovat, ačkoli měli tak rozdílné osudy…