Pracovní a tranzitní tábor Sereď byl zřízen koncem roku 1941 v návaznosti na slovenské nařízení o pracovní povinnost Židů. Kromě tábora v Seredi vzniklo tehdy podobné zařízení ve středoslovenském městě Nováky a v následujícím roce pak i tábor u obce Vyhne.
Múzeum holokaustu v Seredi, umístěné v jediném dochovaném areálu někdejšího pracovního tábora z éry Slovenského štátu, jsem měl v plánu navštívit už delší dobu. Na Slovensko jezdím už řadu let téměř pravidelně, nicméně pro množství aktivit a úkolů se příležitost k návštěvě naskytla až letos. Byla to už vlastně nutnost, způsobená průnikem několika probíhajících výzkumných projektů, které by bez osobní návštěvy „lágru“ Sereď byly nemyslitelné.
Slovensko nacistům za každého Žida zaplatilo, jen aby ho mohlo poslat pryč
Pro české čtenáře, kteří mají z tuzemské i středozápadní historie zakódováno, že k zavádění protižidovských opatření docházelo důsledkem anexe nebo okupace (Rakousko, Sudety, Protektorát, Polsko, Francie atd.), nutno podotknout, že Slovensko patřilo k zemím, kde byla situace odlišná.
Odtržením Slovenska od Československa vznikl 14. března 1939 samostatný Slovenský štát, ovládaný razantní nacionalistickou politikou Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS). Veškerá protižidovská ustanovení nezaváděly na Slovensku německé nacistické autority, protože tam žádné takové pravomocné orgány (vyjma poradců) nebyly. Antisemitismus a následné deportace slovenských Židů do koncentračních táborů organizoval přímo Slovenský štát.
Nacistické na slovenskou vládu samozřejmě vyvíjeli různé formy neoficiálního nátlaku, takže Slovensko bylo v mnoha směrech vysloveně klientským státem. Nicméně způsob, jakým bylo v letech 1939–1944 nakládáno se Slovenskými Židy, byl kombinací tamních společenských faktorů a společenského stavu věcí. Slovensko ovládal vypjatý nacionalismu (Žid není Slovák), sociální předpojatost (Žid je boháč) a konzervativní církevní stereotypy (Žid zabil Krista). To všechno přispívalo k rozmachu otevřeného antisemitismu, který se stal všední záležitostí.
Občanská práva Židů omezila slovenská vláda hned v roce 1939 nařízením č. 63, kterým omezovala působení Židů v některých svobodných povoláních. Nařízením č. 150 bylo Židům znemožněno působení v armádě. Během následujícího roku 1940 byla do chodu uvedena arizace židovského majetku. Židům začali vyvlastňovat zemědělskou půdu, židovské podniky bez náhrady probírali slovenští „správcové“. V závěru roku si už Židé nemohli být jistí ani právem na vlastnictví svého domu či bytu.
Jen během roku 1940 bylo na Slovensku přijato 26 protižidovských zákonů a další restrikce následovaly. Dne 9. září 1941 byl ve formě vládního nařízení č. 198/1941 o právním postavení Židů vydán tzv. židovský kodex – soubor protižidovských předpisů a nařízení, vycházejících z nacistických norimberských zákonů. Byl nejobsáhlejší právní normou v legislativních dějinách Slovenského státu a řešil celou řadu detailů každodenního života slovenských Židů. Mimo jiné stanovil i povinnost nosit na veřejnosti označení žluté šesticípé hvězdy.
Národní reprezentace byla antisemitská, nikoli však jednotná
O rozsahu protižidovských opatření nepanovala mezi slovenskými politiky úplná jednota. V letech 1939–1942 však hrály okolnosti do karet především radikálům, usilujícím o těsnou spolupráci s nacistickým Německem a prosazujícím deportace Židů. K těm Slovensko přistoupilo začátkem roku 1942. První židovský transport odjel z Popradu do koncentračního tábora v Osvětimi dne 25. března 1942. Do 20. října téhož roku bylo takto odesláno celkem 57 transportů s 57 752 Židy. Slovensko navíc za každého »svého« Žida Německu dobrovolně zaplatilo 500 říšských marek (asi šest tisíc slovenských korun), které měly pokrýt náklady spojené »s péčí« o tyto deportované.
Zájem slovenských autorit o další osudy vystěhovaných Židů byly zpočátku minimální. Pak ale začaly na Slovensko pronikat zprávy, které vyvolávaly čím dál větší obavy. Část veřejnosti byla znepokojena. Několik slovenských politiků požadovalo vyšetřování. Řízená mediální propaganda sice tvrdila, že odvezeným slovenským Židům se díky nacistické péči žije skvěle (ve skutečnosti už byla většina z nich zavražděna), mezi běžnými lidmi však sílilo přesvědčení, že věci zašly příliš daleko. Na podzim roku 1942, po sedmi měsících provozu, Slovensko transporty Židů ze svého území zastavilo.
Slovenská politická reprezentace se tehdy postavila Hitlerovi, a to se počítá. Transporty ale nezastavila proto, že chtěla pro Židy důstojné životní podmínky. Ty jim sama vzala. Židovský majetek měl zůstat v rukou Slováků. Nikdo ho nehodlal vracet.
Historie tábora v Seredi
Původně pracovní tábor v Seredi vznikl na podzim 1941 v návaznosti na vládní nařízení o pracovní povinnosti Židů. Podobně i v úvodu zmiňované tábory v Novákoch a ve Vyhniach. Ve všech třech případech oplocené areály s ozbrojenou ostrahou, která šikanovala obyvatele uvnitř.
Účelem táborů bylo koncentrovat na jedno místo Židy schopné práce a zaměstnat je výrobou různých drobných výrobků. Zároveň měl být touto cestou řešen sociální problém, který vznikl v důsledku protižidovských opatření. Na Slovensku totiž najednou přibývalo Židů, kteří neměli peníze, živořili a jejich sociální situace se postupně zhoršovala. V Seredi byla zřízena výrobna nábytku, krejčovské dílny a některé další.
Když se pak daly do pohybu transporty Židů do nacistických táborů, stal se z dosavadního pracovního areálu tábor tranzitní. (Po zastavení transportů se Sereď opět stala táborem pracovním.) Konec s tzv. první Seredí přišel se Slovenským národním povstáním (SNP) koncem léta 1944. Slovenští četníci, kteří od jara 1944 tábor hlídali namísto příslušníků Hlinkovy gardy, otevřeli dne 30. srpna 1944 jeho brány a nechali zbylé židovské vězně uprchnout.
Stačilo však jen pár týdnů a kola smrti se v Seredi roztočila znovu, a to s do té doby nevídanou brutalitou. SNP totiž znamenalo konec slovenské samostatnosti. Nacistické ozbrojené složky vpadly na Slovensko se záměrem potlačit v něm narůstající partyzánské útoky a dostat Slovensko pod svou plnou kontrolu. Tábor v Seredi se stal místem nesmírné brutality, kterou zde nyní zakoušeli už nejen Židé, ale i zadržení partyzáni a také vojáci SNP, které v reakci na vojenskou okupaci Slovenska vypuklo, ale už po dvou měsících bylo rozprášeno.
Teď už měla tábor pod kontrolou německá okupační SS, která odtud postupně vypravila 11 vlakových transportů do nacistických koncentračních táborů. Poslední transport opustil Sereď dne 31. března 1945 ve směru do Terezína. V tomto evakuačním transportu byly odvezeny i později spálené dokumenty související s provozem tábora.
Celkem bylo v táboře internováno přibližně 16.000 lidí, z nichž většina byla následně zavražděna v rámci nacistického holokaustu. Celkový počet židovských obětí holokaustu na Slovensku je odhadován na přibližně 70 000 osob.
Návštěva děsivě autentického místa
Město Sereď leží asi 60 kilometrů severovýchodně od Bratislavy. Z hlediska velikosti města (rovněž necelých 16.000 obyvatel) si ho můžete představit asi jako česká města Pelhřimov, Rakovník, Nymburk a další s podobnou velikostí. Zároveň si můžete snáze představit počet osob, které prošly lágrem v Seredi. – Počet obyvatel města je dnes přibližně stejný.
Z Bratislavy lze do Seredi cestovat vlakem, autobusem nebo autem. Železniční přestupy vypadaly nejkomplikovanější, k jízdě po silnici berte v úvahu necelou hodinu. Autem se dostanete až k areálu. Pokud zvolíte autobus, připočítejte ještě 30 minut pěší chůze z centra města k jeho západnímu okraji. Využít místního autobusového spojení se mi nepoštěstilo.
Muzeum holokaustu bylo zřízeno v sugestivním areálu původního židovského tábora, které na okraji města Sereď uvedla v roce 1941 do provozu slovenská vláda. Po druhé světové válce pak zdejší táborové baráky využívala československá armáda, jejíž slovenská nástupkyně tu zůstávala i řadu let po rozdělení federace v roce 1993. Následně byl areál v majetku ministerstva vnitra. Teprve v roce 2009 byl vyhlášen slovenskou Národní kulturní památkou, přešel pod resort kultury a začalo se pod záštitou Slovenského národného múzea – Múzea židovskej kultury uvažovat o zřízení nějaké připomínky. Rozběhla se rekonstrukce budov, ale pak se projekt na téměř dva roky zastavil v důsledku změn na slovenském ministerstvu kultury. Výraznějšího posunu si média všimla až v roce 2011, resp. 2013. Otevření muzea proběhlo v lednu roku 2016.
Každá paměťová instituce, která funguje v areálu připomínané historické události, má velký benefit svého genia loci. Někdy se ho podaří využít více, jindy méně, obecně vzato je ale lokace „na místě činu“ přínosem. Baráky v Seredi nedávno dostaly novou fasádu, čímž pozbyly původní syrovosti. To je trochu škoda.
Muzejní expozice má spíše konzervativní charakter. Velmi zdařilé jsou ale reprodukce dobové propagandy, která může okamžitě sloužit k testování funkční mediální gramotnosti. Působivé jsou originální dobové exponáty související s holokaustem na Slovensku. Přínosné jsou odpočinkové zóny s videozáznamy přeživších. Stálá expozice je rozmístěna do pěti dochovaných původních táborových baráků. Šestý barák slouží pro pořádání výstav.
Múzeum holokaustu v Seredi určitě navštivte. Bude to poučná cesta.